Naše fakulta plánuje v otevřené spolupráci s Člověkem v tísni (ČvT), o.p.s. otevřít v semestru léto 2010 nový kurz „Seminář pro přípravu dobrovolníků v rodinách ze sociokulturně vyloučených lokalit (v návaznosti na aktivitu ČvT)“, v rámci něhož budou mít studenti možnost vyzkoušet si teoretické poznatky z oblasti sociální práce v praxi.

„Studentů se zájmem o filantropii je na FHS tradičně dost.“ V této větě by se dala hledat příčina vzniku myšlenky založení kurzu, který by dal zájemcům možnost využívat jejich teoretické vědomosti v praxi, ale hlavně získat mnoho cenných zkušeností nejen do profesního života.

Druhá pohnutka, kvůli které jsme s nápadem na nový kurz, který se objeví v nabídce letního semestru 2010, přišly, byla méně poetičtější, zato o to víc palčivější – nedostatek dobrovolníků v oblasti doučování a volnočasových aktivit dětí ze sociokulturně vyloučeného prostředí. Tento problém se netýká pouze malých neziskovek, ale i Člověka v tísni (ČvT), o.p.s., prostřednictvím něhož jsme se s problematikou vzdělávání znevýhodněných dětí seznámily. Dobrovolníci přicházejí z různého prostředí i z odlišných pohnutek, cíl je však pro všechny podobný: pomoci svým svěřencům zlepšit se ve škole formou doučování, které jednou týdně probíhá u dítěte doma. O své první dojmy z doučování se dělí Kristína Kurnasová, studentka FHS, která do jedné z vyloučených lokalit jezdila: „Za ty tři roky, co jsem ke Kevinovi jezdila pomáhat mu se čtením, psaním, počítáním.., jsem zažila spoustu krušných chvil a nejednou jsem pochybovala o tom, co tady dělám a jestli to mám vůbec zapotřebí. Ale měla jsem. A mám dodnes..“. Kromě této praxe, která bude probíhat pod vedením koordinátorů ČvT v Praze a jejím okolí, nabízí nový kurz teoretické seznámení s problémy, které se týkají vyloučených a handicapovaných skupin především z antropologického, etnologického a pedagogického hlediska. Jednotlivých přednášek se ujmou odborníci z řad našich vyučujících (Dr. Dana Bittnerová, Mgr. Yasar Abu Ghosh a Mgr. Eliška Pincová, bez jejíž podpory a iniciativy by tento kurz nevznikl) i pracovníci z ČvT.

Pokud se řadíte mezi výše zmíněné filantropy nebo pokud prostě ještě nevíte, jaké bude to vaše zaměření, neostýchejte se navštívit úvodní hodiny tohoto kurzu. Může vám to přinést to, co reflektuje Kristína: „Počínaje zkouškou svých schopností, jak pracovat s dětmi, přes poznávání jiné kultury, získání nových přátel až po nalezení tématu bakalářské práce – to vše jsem dostala, ač to zní sebevíc pateticky, za ty dvě hodiny týdně.“

Katarína Chalupková
Kristína Kurnasová

Pavel Macek je absolventem naší fakulty. Vede také školu čínských bojových umění v Praze a od letního semestru otevírá FHS také jeho kurz: „Cvičení pro zdraví, kondici, sílu a vitalitu“. Jak vypadá všední život absolventa FHS? A jak se dostal k čínskému bojovému umění?

Jaké bylo studium na FHS?

Technicky vzato jsem studoval IZV, ale diplom mám z FHS, do Jinonic jsem už pak na přednášky nechodil. Mohu říci, že mnoho učitelů mě rozhodně nasměrovalo v mém životě a následném soukromém studiu. Nejradši vzpomínám na svého tutora, hérakleitovce Zdeňka Kratochvíla, řadu dalších kmenových osobností tehdejších IZV – Pince, manžele Hofmannovi, Gabriškovou, Budila, Sokola, Krekulovou i řadu profesorů z jiných fakult – Vítka, Michálka, Neubauera, Charváta, Břicháčka…

Přednášel jsi na letní škole ve Zbraslavicích o Číně. Jak jsi se k tomu dostal?

Byli jsme poměrně silný ročník – Kružík, Heřmanský, Novotný, o ročník níže Horáček, kluci co dneska na FHS učí. Pravidelně se vídám s kamarádem ze studií, Filipem Horáčkem, a s Martinou Rychlíkovou. Občas mi dávají vědět o různých akcích na FHS. Asi před dvěma lety jsem se zastavil na Běhu po vyšehradských hradbách pozdravit docenta Pince. Na jaře 2008 jsem byl také na párty v PM klubu. Filip s Martinou mi tenkrát navrhli, jestli bych si nechtěl jet odpočinout na letní školu, a při té příležitosti tam spáchat i nějakou přednášku, potažmo i cvičení. Nabídku jsem milerád přijal. A letní školu si rozhodně užil. Vyšla i další spolupráce se školou. V letním semestru povedu kurzy cvičení.

Proč zrovna Čína?

K čínské kultuře jsem se dostal přes čínská bojová umění, což je dneska moje „povolání“. Můj spolužák na základce byl s rodiči na zastupitelství tehdejší ČSSR v Číně,a když se vrátil, přivezl spousty kung-fu filmů, na které jsme s klukama koukali s vyvalenejma očima… No a protože jsem byl malej a slabej a chtěl jsem být velkej a silnej, tak jsem začal cvičit bojové umění. Ve druhém ročníku IZV jsem přerušil na rok studium a odjel jsem s kamarádem Alešem Kociánem blíže k prameni, do Ameriky, kde jsme cvičili v čínské čtvrti San Franciska pod vedením mistra Y.C. Wonga, a pak jsem se dostal do Hongkongu a Číny.

Dívala jsem se na ceny, které jsi vyhrál..

Ále, všechna sláva polní tráva… Co se týče mojí školy a toho co děláme, tak v zásadě onen soutěžní aspekt nepatří mezi ty hlavní, cvičíme hlavně pro sebe, abychom se uměli poprat, abychom byli zdraví, silní a spokojení. Zúčastnil jsem se jen dvou větších soutěží. První bylo mezinárodní mistrovství v Hung kyun – tak se jmenuje systém, kterému se věnuju – které bylo v německém Karslruhe v roce 2000, kde jsem ve své kategorii vyhrál; druhou akcí byl První mezinárodní festival tradičních čínských bojových umění v Čeng-čou ve středočínské provincii Che-nan na podzim roku 2004. Účast byla hojná, přes 60 zemí, několik tisíc závodníků v x kategoriích – spolu s bráchou Petrem jsme vyhráli kategorii „sparringové sestavy“.

Čím tě Čína nejvíce fascinuje?

Není to jen fascinace cizí, jinou kulturou. Úžasná je kulturní kontinuita, provázanost a kompatibilita. Ať už se člověk zajímá o čínskou medicínu nebo bojová umění, studuje jazyk nebo vychutnává poezii, všude potkává tytéž kategorie a principy. Jakmile člověk pronikne do jednoho oboru trochu hlouběji, má to v ostatních oborech jednodušší. Sympatická mi je i jakási každodenní, lidská aplikovatelnost moudrosti staré Číny. Je to o určitém „naladění“ – z Kanta a Husserla mám dodnes husí kůži, když si otevřu Hérakleita, Nietzscheho nebo Heideggera, tak cítím určitou spřízněnost.

Jak vypadá život absolventa FHS?

Ha ha, no nevím, jestli jsem zrovna modelovým příkladem typického absolventa FHS, protože jsem si šel tak nějak vlastní cestou. Studium mě rozhodně bavilo, ale časem jsem se dostal na rozcestí, kdy jsem se rozhodoval, jestli budu studovat dál nebo ne. Ztrácel jsem nějak chápání smyslu psát jednu práci za druhou, aniž by to tak nějak k něčemu bylo. No, nikdy jsem si nemaloval, že budu učit čínská bojová umění, to se prostě „přihodilo“. Žiju asi ne úplně standardní model – do Kolbenky nechodím, ve škole bydlím…

A tvůj běžný den?

Ráno vstanu – i když vlastně nemusím, ale vstávám, protože chci, cvičím asi hodinu až dvě. Musím se udržovat v kondici. Vyřídím poštu, pak klasické živobytní radosti, nakoupit, uvařit, odpolední šlofíček, nějaké soukromé lekce či návštěvy přátel z jiných škol, poklidný čaj a pokec, od půl páté do devíti večer učím. V pátek a sobotu mívám volno, v neděli semináře. Přes den i večer hodně čtu, beletrii i odbornou literaturu, comicsy, na compu koukám na výukové materiály, filmy, seriály, dokumenty.

Vypadáš jako klasický absolvent FHS, závislý na knihách; máš nějakou oblíbenou knihu, kterou bys doporučil?

Pravda, přečtu 3 až 4 knihy týdně. Čtu ale odmalička, v tom mě nevycepovala fakulta. Já se vlastně nikdy moc neučil, ale hodně – a tím myslím hodně – jsem četl. Nějaká doporučeníhodná četba? Moc mě potěšila kniha o Hérakleitovi z Efesu od Zdeňka Kratochvíla. Pamatuju si, že jsme na ni čekali roky a roky, a pak konečně vyšla a je to moc zajímavé čtení. Když jsem to četl, musel jsem se pořád usmívat, jakobych byl znovu na Kratochvílově přednášce. Z beletrie jsem v poslední době četl Palahniukův Program pro přeživší, který doporučuji nejen fanouškům Klubu rváčů.

Máš nějaký vzkaz pro studenty FHS?

Volba rovná se zodpovědnost. Člověk může na FHS v zásadě proflákat tři roky. Nebo se zodpovědně vzdělávat. Vysokoškolské studium není základní škola, povinná školní docházka, důležité je studium pro sebe, ne kvůli diplomu. A přistupovat zodpovědně i k předmětům a zkouškám povinným, i když se mu nelíbí – člověk třeba jako já zjistí, že předměty, které ho moc nezajímaly, ba odpuzovaly, jsou vlastně fajn, a nasměrují ho někam jinam.

Cvičíš pravidelně každý den. Co pro tebe cvičení znamená?

Hodně, dle motta mojí školy – sebeobrana, zdraví, filosofie. Děsivě za počítači a v kanclech degenerujeme. Je to stejné jako se studiem. Studium pro sebe, hejbání se pro sebe, převzetí zodpovědnosti za sebe sama. Člověku to lépe myslí, lépe tráví, lépe spí, má lepší náladu, a o to přece jde, ne? Lze říci, bojová umění, jasně, „jak dát druhýmu pěstí do držky“, ale (jen) o tom to není. Lov ani válka už nejsou součástí naší každodenní reality, žijeme v bezpečném právním systému, na cestě z Delvity se ataku konkurenčního kmenu nebo gangu moc obávat nemusím, ale to neznamená, že v nás to destrudo není.

 Násilí a agresi potřebujeme nějak filtrovat, sublimovat, nebo prosáknout někde jinde. Někdo je fanatický fanda nějakého fotbalového klubu či politické strany, někdo vypění na poště nebo po někom vystartuje na křižovatce, a někdo chodí cvičit a onen pud k ničení a násilí sublimuje.

Cvičíme proto, abychom pomáhali, ne ubližovali. S bojovým uměním je to jako s nožem, který koupíš v každym krámu – buď jím může člověk někoho bodnout do zad, nebo s ním může ukrojit chleba a někomu ho nabídnout. Důležitá je možnost oné volby.

Mám radost, když vidím, jak cvičení mě i moje žáky „rovná“, a nemyslím tím jen záda. Je to komplexní záležitost, fyzická, „energetická“, „duchovní“, rafinovaná metoda osobnostního rozvoje, kterou jsem se naučil od svého učitele a on od svého a tak dále, skoro deset generací nazpět…

Aby tě to nesrovnalo..

Ha ha, toho bych se zase nebál. Abych parafrázoval Junga – raději budu kompletní než dokonalý.

 Pavel Macek se narodil r. 1976 v Ostrově nad Ohří. Bydlí se svojí kočkou Mimi ve svojí škole v Praze. Více na www.lghk.org.