Představení Obligatorium, na nějž přispěla FHS UK částkou 10 000kč ze Studentského konta, je volnou adaptací shakespearovské předlohy. Autoři inscenace se rozhodli pro vrstevnatý koncept skloubením šachové hry se hrou divadelní. Šach jako fiktivní svět podléhající zákonitým pravidlům je obrazem společnosti. Figurky mají charaktery a funkční řád, tudíž lze množství šachových tahů-variací přirovnat k životním krokům. Děj se odehrává v současnosti a je situován do sterilního podnikatelského prostředí. Vyjadřuje hodnoty společnosti a zřetelně vykresluje hierarchii postav, jejichž primárním cílem je ochránit svou pozici i za cenu tragédie…
Toto představení je výsledkem mnohaměsíční práce Ateliéru 65°, jenž vzešel z řad studentů, kteří absolvovali dva semestry předmětu Teorie a praxe divadelní tvorby.
Doufáme, že po úspěšné premiéře Obligatoria se vrátíme i k naší předešlé hře Sen noci Velkojánské, kterou mohli někteří z vás vidět na konci minulého akademického roku a celkovým cílem je stabilní divadelní spolek, který bude pravidelně hrát, rozšiřovat repertoár a rekrutovat nové členy z řas studentů FHS, jak prostřednictvím právě předmětu TAPDT, tak i divadelních workshopů na Letní škole (na konci září byli takto přijati dva noví členové).
Premiéra se uskuteční 1.3. od 20:00 v prostoru Underground a repríza 3.3. od 19:00 tamtéž.
Těšíme se na Vás!

Ateliér 65° a Dan Pikalík

Jan Vodňanský a Petr Skoumal, archiv J. Vodňanského

Třináctého května, v den rekrorského volna, můžeme nejen potrápit své tělo na běhu po vyšehradských hradbách, ale rovněž potěšit svou duši. V sále Starého purkrabství na Vyšehradě bude od 18:00 probíhat představení S úsměvem idiota.

Dnes již kultovní autorský program Jana Vodňanského a Petra Skoumala měl premiéru na jaře 1969 v pražském Činoherním klubu. V této době normalizace se neschylovalo, již propukala. Představení se bude nyní hrát ke čtyřicetiletému výročí této neveselé doby.

Anna Grusová

Jan Vodňanský: 40 let s úsměvem idiota

…aneb příprava potenciálních diváků na vyšehradské uvedení kultovního program autorské dvojice Vodňanský a Skoumal.

Premiéra našeho prvního programu „ S úsměvem idiota“ začala v mém případě mnohem dříve, než jsem byl schopen odhadnout. V prvním poválečném roce na jaře roku 1946, tedy s předstihem třiadvaceti let.

Se zpěvem a s úsměvem proti traumatům

Byl rok po válce, bylo mi pět let a měl jsem jít za rok do školy a dost těžce jsem koktal. Rodiče to vysvětlovali právě šokem čtyřletého kluka z únorového náletu (14. 2.1945) na královské Vinohrady, teda tím otřesem, že jsem viděl padající domy a hysterický lidi i mrtvý. Právě to koktání ze mě udělalo později šoumena. V mém případě se stal rozhodujícím inspirátorem profesor Seeman, slavný pražský foniatr. Maminka mě k němu vodila, aby mne tomu koktání odnaučil ještě dřív, než půjdu do školy. Byla to nóbl privátní ordinace na nábřeží, blízko Národního divadla. Pan profesor byl první a taky jediný profesor, který mě něčemu odnaučoval, ale zároveň mě ovšem i učil, a to nejen správně mluvit. V mých pěti letech mi dával nenápadně i kurzy politologie. Ptal se mne například, jestli znám pohádku o Červené Karkulce. Když jsem ho ujistil, že znám, tak mi úměrně mému chápání vysvětlil, že my jsme ta Karkulka a Sovětský svaz je vlk, který nás do roka sežere. Jeho předpověď se splnila do puntíku a já jsem díky panu profesorovi už s předstihem věděl, že se na nás valí “Vítězný únor“. Jistě chápete, že profesor byl silně antikomunistický a tím pádem i proamerický. A tak se rozhodl, že Američany z té odpovědnosti za nálet jako příčinu mého koktání se vší svou odbornou autoritou elegantně vyseká. A já, svátečně oblečen, s mojí první kravatou na chlapecké hrudi, jsem pozorně poslouchal, když pan profesor vysvětloval mamince, že koktání v mém případě s americkým náletem vůbec nesouvisí, prý mám v hlavě přetlak myšlenek, jaký by odpovídal osobnosti dospělé, avšak moje mladá mluvidla nejsou ještě schopna takové verbální erupce a nadprodukce zpracovávat. Pan profesor mi tak poprvé vysvětlil, že autorské šoumenství bude mým osudem a že na traumatizující situace, jako jsou bombové nálety, únorové puče, či noční tankové invaze „spřátelených“ armád nemám v budoucnu reagovat koktáním, ale raději nadhledem a úsměvem idiota.

Předvedl jsem to poprvé už za několik měsíců, když jsem šel 1. září 1947 poprvé do školy. Vzadu ve třídě plakaly naše maminky dojaty, že děti už jdou samy do života, a my, prvňáci jsme se jim v tom snažili vyrovnat. Když po nás paní učitelka nota bene chtěla něco zazpívat nebo zarecitovat, ukryli se moji budoucí spolužáci v naprosté panice raději rovnou pod lavice. To byl původně i můj záměr. Nakonec však ve mně zvítězil rodící se šoumen. Místo pod lavici vydal jsem se úplně opačným směrem. Postavil jsem se a kurážně zazpíval „a capella“ parodii na světoznámou Vejvodovu polku „ Škoda lásky “.

Já mám vlasy dozadu učesaný
jsou to vlasy Sorelou namazaný
Sorela je na vlasy výborná věc
Namažeš ji jednou dvakrát
hlavu máš jak Moravec….

Maminky se místo pláče začaly smát, pak se přidala paní učitelka a nakonec i děti uchváceny náhlým pocitem radosti z nečekaného smíchu dospělých. No a já jsem si poprvé uvědomil, jaký je to úžasný pocit zazpívat ve správný okamžik na správném místě tu správnou píseň. Pak už to se mnou jenom rostlo.

Setkání s Petrem Skoumalem

Maturitní rok jsem si zrovna nejlíp nevybral. V roce 1958 se rozpoutala v naší vlasti nebývalá kádrovací smršť. Nově nastoupivší prezident Antonín Novotný se mimo jiné pomstil i nám, maturantům z „buržoazních“ královských Vinohrad, za maďarské povstání. I když jsme za ně přímo nemohli, byli jsme kádrováni snad až do pradědečků a málokdo se dostal na vysokou školu, na kterou chtěl. A tak i já místo na fildu putoval na fakultu strojní. Tam byly dveře otevřeny dokořán všem, protože režim, inspirován Nikitou Chruščovem, se rozhodl USA nejen dohnat, ale i předehnat ve výrobě všeho a to za pouhou jednu sedmiletku. K tomu ovšem potřeboval davy nových inženýrů. No a z těch nepovedených strojařů, kádrových ztroskotanců, jako jsem byl já, vznikla na fakultě parta, kterou jsem bavil prvními dadaistickými nápady, verši, skeči i písničkami. Kolegové přiváděli do party také svoje slečny. Scházeli jsme se převážně v soukromých bytech a od roku 1962 i v jednom sklepním klubu, kde jinde než opět v lůně královských Vinohrad. Právě tam přivedl můj kamarád, básník Pavel Šrut, Petra Skoumala, v uniformě vojína Československé armády. Skoumal krátce před tím dostudoval v Brně JAMU a byl zrovna na vojně v armádním uměleckém souboru. Tady je třeba zdůraznit historické zásluhy Pavla Šruta na vzniku dvojice V+S. Mě, jakožto astrologického Blížence mnoha zájmů, tou dobou zajímala filosofie, psychologie, historie a tisíc dalších záležitostí a on ze mě mermomocí chtěl udělat zpívajícího autora, tak na tom cílevědomě a dlouhodobě pracoval. Když začal jako mladý básník publikovat, tak po něm vyjeli z rozhlasu a chtěli od něho pohádky. A on šokoval místní dramaturgy tím, když říkal: „pohádky vám napíšu, ale veršovaný texty na písničky do těch pohádek mi napíše jeden strojař.“ Tím myslel mě. Pak hledal k těm mým textům optimálního skladatele, zase s lidmi, co zakládali v rozhlase Mikrofórum. Byli to Jaroslav Pacovský a Miluše Tikalová. Oni mu objevili Skoumala, protože s ním už něco pro rozhlas točili, když ještě jako student JAMU zhudebnil texty Milana Uhdeho do představení, který se hrálo v brněnským divadle X62 a jmenovalo se V tornistře maršálskou hůl. Tyhle písničky oni natáčeli pro Mikrofórum, ty první Skoumalovy věci, a tím pádem jsme se takhle setkali, respektive přes Šruta. Já jsem mu psal texty do jeho pohádek a on je zase předával Skoumalovi, když občas jako člen armádního souboru projížděl Prahou. Takže to byla taková zprostředkovaná spolupráce. Tvořili jsme spolu písničky, ale navzájem jsme se moc neznali.

Jednou jsme se se Šrutem a s naší partou toulali po Praze. To už byla taková doba, po roce 1963, kdy cenzura hodně polevovala. Začínala éra takzvaných textappealů. To znamenalo, že každý si mohl přinést do klubu nebo do divadla „malých forem“ svůj text a přednést ho tam na scéně, aniž by to musel před tím někomu ukazovat k předběžnýmu schválení. Asi jako já, když jsem v první třídě nikomu nic předběžně neukazoval a neříkal, že to bude parodie o protektorátním ministru Moravcovi, kterej si na konci války vlastnoručně prostřelil svoji úplně holou lebku vlastní legálně drženou pistolí.

Autorská dvojice na jevišti, z archivu J. Vodňanského

No a tak jsme zabloudili do jednoho klubu, tam někde, kde je dneska Roxy. My jsme se se Skoumalem do tý doby vnímali spíš jako takoví plaší mlčenliví introverti. O tom mým vrozeným exhibicionismu on nic dohromady nevěděl, protože nechodil na ty studentské večírky, který jsme pořádali po bytech. Ale byl tam s náma Šrut, kterej tohle všecko o mně dávno věděl, a řekl Skoumalovi: „hele, von má tady Jevťa, (oni mě v tý partě přezdívali Jevťa, podle ruského básníka Jevtušenka,) on má Jevťa takovej text ruskej, (napsal jsem svůj ruskej text na melodii slavného francouzského šansónu Milord z repertoiru Edit Piaf) to ty bys určitě zahrál z hlavy, ty to umíš.“ A Skoumal na to: „jo, to bych zahrál,“ a Šrut jako že bych to tam zazpíval a že to bude „bourák“. Takže jsme vylezli na pódium, v době, kdy už ten textappeal uhasínal. Nějakej matematik zrovna recitoval báseň o absolutní hodnotě lásky, hlavy diváků pod tíhou jeho poesie klesaly a já jsem prostě jen tak vlezl na podium, Skoumal zase ke klavíru a bez přípravy, bez jediné zkoušky, jsem tam zazpíval ten svůj původní ruskej text, kterej jsem nazval Pjesňja rakjétčikov. Hlavy v publiku se najednou probudily. Diváci se chechtali a tleskali a mělo to zkrátka nečekanej ohlas.

Skoumal mi pak sám volal, že on by ty moje texty zhudebnil, i pár našich původních songů. To už se mezitím po Praze nesla zpráva o nové dvojici V+S. Napřed jsme byli pozvaní na textappealy do nealkoholické a nekuřácké kavárny Luxor na Václaváku. Tam je pořádal Eduard Pergner. Pak nás zase pozval Dr. Ivan Vyskočil do Reduty. Mezitím jsem dostudoval na inženýra a šel jsem na vojnu a Skoumal naopak už zase do civilu. Stál u zrodu Činoherního klubu jako hudební dramaturg, zatímco já střílel ostrýma z tanku u bojovýho útvaru v Milovicích. Takže jsme si další rok zase jen dopisovali. V srpnu 1967 jsem se vrátil z vojny a jako šestadvacetiletý inženýr jsem tuto profesi opustil. Podařilo se mi konečně dostat se na Karlovu universitu, na studium filosofie, a to právě v posledním roce panování Antonína Novotného, který už tomu mému druhému pokusu, tentokrát po devíti letech, nebyl schopen zabránit. V tom osmašedesátým, když už se na jaře získával vývoj na turbulenci, tak jsem to prožíval na filosofické fakultě a Petr zase v Činoherním klubu. Jenom jsme se dvakrát třikrát sešli, s tehdy mladou dvojicí studentů z DAMU, s Jiřím Ernestem a Petrem Svojtkou. My jsme s Petrem mysleli, že oni by ty naše písničky zpívali určitě s větší profesionalitou než my, autoři. Tou dobou totiž režisér Jan Kačer, když Skoumal hrál a zpíval některý ty naše věci pro uklidnění souboru mezi zkouškami v divadle, Petrovi říkal, jestli by se z toho materiálu nedalo udělat celovečerní představení. Nevěřili jsme ale vůbec, že my dva bychom mohli dělat celý program v Činoherním klubu. Tou dobou to už bylo prestižní divadlo, známé po celé Evropě, a ne jen tak nějakej textappealovej klub. A tak to šlo do ztracena, až přišel srpen a s ním se navalily armády, ale s přípravou premiéry se víceméně nic nedělo. Až na jaře roku 1969 přišel rozhodující moment. Byl to shodou okolností historický večer a noc mezi Dubečkem a Husákem. Tedy večer a následná noc ze 16. na 17. dubna. Tehdy pořádala Mladá fronta v klubu Savarin na Příkopech jourfix. Předávali tam nakladatelské ceny za rok minulý a představovali autory, kteří měli teprve vyjít. Ode mě připravovali k vydání prvotinu S úsměvem idiota. Vydávali tehdy novou edici textů písniček jako poezii. A volali mi ještě před tím jourfixem, jestli bychom tam s Petrem něco nezazpívali, že by to třeba zvedlo náklad té mé první knížky. My jsme tam šli s tím, že budeme ve stínu Karla Kryla. Ten tam byl pozván taky, jelikož mu v té samé edici měla rovněž vyjít jeho první knížka. Tak tam zpíval na vrcholu své největší slávy jako hvězda večera, zatímco nás nikdo v Praze neslyšel už tři roky zpívat. Vystoupili jsme jen proto, že nás pozvali, a uvedli jsme poprvé písničky, který vznikly v tom dramatickém, napětím nabitém předjaří mezi Palachem a hokejovým vítězstvím československého týmu nad týmem sovětským a následnými nočními pouličními bouřemi. Právě v týhle napínavý době jsme začali znovu tvořit, a tak vznikly nové písně jako například Jak mi dupou králíci, Maršálové a Kočovníci táhnou pokojem. Ty jsme tam poprvý uvedli a pro lidi, kteří přišli, jsme najednou byli objev večera. Na Kryla se těšili a odměnili jej bouřlivým potleskem, ale s námi předem nepočítali. Mezi pozvanými byl třeba bejvalej tajemník ministra Zdeňka Nejedlého, vývojem rozvrácenej komunista, kterej tam vykřikoval po zážitku s naším programem, ale ovšem i díky alkoholu v krvi, že prej jsme „podvedený pionýři“. Mezi přítomnými byl také Jiří Šlitr. Později mi Jiří Suchý vyprávěl, jak mu Šlitr po několika dnech v šatně Semaforu zpíval tu naši píseň Jak mi dupou králíci. On si to celý zapamatoval na jeden poslech.

Tak se stalo, že v Činoherním klubu dozrával nápad na realizaci našeho programu, především pod vlivem zážitků v Savarinu. Dohodli jsme se na předváděčce pro vedení divadla a shodli jsme se na názvu S úsměvem idiota, hlavně podle sloganu z jedné z našich písní a taky podle názvu té chystané prvotiny. Předváděčka byla dvanáctého května a za týden devatenáctého premiéra. Byly to pondělky, protože to byl v divadle volný den. Hráli jsme to jako externisti ve vlastní režii a v kulisách, které na pódiu zbyly z nedělního představení. Abychom to netáhli celý večer jen sami dva, zapojil režisér Skoumal jako třetího muže Miloslava Štibicha, což byl herec, který však do té doby dělal v Činoherním klubu převážně inspicienta. Jeho role v našem programu spočívala v tom, že ležel a klimbal na veliké posteli, která tou dobou obvykle zůstávala na scéně z předcházející inscenace hry „Hodinový hoteliér“.

Míša, jak jsme Štibichovi říkali, se občas probudil a mezi písněmi zarecitoval nějakou moji báseň nebo přečetl povídku. A pak zase spokojeně ulehl. Aby diváci věděli, že báseň skončila, rozezněl hrající režisér Skoumal u piána zavěšený gong. Mě zase Skoumal v roli režiséra instruoval, že mám zazpívat píseň podle předem sestaveného pořadí, pokud možno nezakopnout o šňůru od mikrofonu, po písni se uklonit, pokud budou diváci tleskat, a pak se posadit do křesla a tam čekat na předehru další písně. Tak to byla ta Petrova režie. O to více jsem se pak podivil, když jsem ke konci roku 69 četl v časopise Divadlo v anketě o nejlepší režii roku, že podle několika obávaných a renomovaných kritiků Skoumalova režie představení

S úsměvem idiota zabodovala na prvním místě. Překvapivé zážitky nás provázely už během prvních repríz v červnu 1969. Začali na nás chodit, kromě těch námi pozvaných příbuzných a kamarádů, i normální lidi, které jsme neznali ani nezvali, a když bylo asi už po šestý vyprodáno, tak nám doklaplo, že jsme se do něčeho strefili. Tenhle nečekaný ohlas se stal impulsem pro další intenzivní tvorbu. Scházeli jsme se téměř denně nad novými textovými i hudebními skicami. Byla to taková naše hra, prolínání a vzájemné rozvíjení nápadů, taková ta hra ze dne na den. Nakonec jsme se rozhodli, že už nebudeme rozlišovat mezi autorstvím hudby a textu, protože já jsem občas přišel s nějakým hudebním nápadem a Petr si zase vymyslel celý autorský komentář do zpěvu, například v písni Tak jako ve staré Anglii nebo do písně Bonton nebo také improvizoval. Vytvořil například operní koláž do písně Pojďte dále, svatý otče, provedeme rozbor moče, který potom odborně označil za scénické oratorium. Jeho tehdy bavilo hrát si s různými hudebními formami a třebas i skladatelsky mystifikovat. Tak například do hry Hodinový hoteliér zhudebnil můj text na tango, který nazpíval pro tu hru Oldřich Nový. Divákům to ovšem znělo jako autentické tango z třicátých let. Pamětníci naší premiéry dodnes vzpomínají, jak je bavila právě ta hudební rozmanitost stylů a žánrů: jeden text třeba Petr zhudebnil ve stylu chodských dudáků, jiný crazy text zase jako koloraturní árii, začínající slovy Máme doma gorilu, dělá tousty na grilu. Bavila nás právě tahle hra a tak jsme ve vzájemné synergii dospívali k výslednému tvaru. Někdy mi Petr třeba zahrál víc svých nápadů na můj text a chtěl slyšet, kterej se mi nejvíc líbí, případně, jak by se to mohlo dál hudebně vyvíjet, kdybych k tomu dopsal kus nového textu.

V roce 69 i jsme se setkávali s úplně jinými reakcemi diváků než dříve. Byl tam vidět prožitkový skok od toho šestašedesátého, kdy jsme naposled vystupovali v Redutě. V devětašedesátém byla už jinak nastavená společnost, která byla otřesená prudkým vzedmutím nadějí, spojeným s Pražským jarem a pak pádem do pookupační deprese, do každodenního vlnobití fám, nadějí a depresí. Do toho jsme se strefili sdělováním významů, které byly kódované do symbolů, metafor a jinotajů, což dohánělo přítomné udavače na pokraj šílenství. Diváci se smáli a tleskali a oni nemohli dokázat, proč a čemu se vlastně chechtají. My jsme si prostě hráli s těmi množinami významů a vícedimenzionálními texty a to nás bavilo už léta před tím, to významové napětí mezi hudbou a textem a improvizací metaforických sdělení.

No a co říci k představení S úsměvem idiota, které FHS UK pořádá 13. května, tedy přesně 40 let a jeden den od předváděčky v Činoherním klubu? Autorem nápadu k uspořádání večera je docent Zdeněk Pinc, můj přítel a spolužák z filosofické fakulty a jeden z našich prvních a nejvěrnějších diváků. Zvolené místo purkrabství na Vyšehradě mě naplňuje radostí ze setkání s převážně mladým publikem v historickém prostředí. Těším se, že právě tam zazpívám mimo jiné píseň Šemík v ovzduší, jenž je věnovaná legendárnímu koni, který svým heroickým skokem z Vyšehradské skály zachránil svého Horymíra.

Jan Vodňanský

Divadelní představení : S úsměvem idiota

Zveme vás na divadelní představení v rámci rektorského dne 

S úsměvem idiota

Dnes již kultovní autorský program Jana Vodňanského a Petra Skoumala, který měl premiéru v dramatickém jaru 1969 v pražském Činoherním klubu u tabule. K normalizaci se neschylovalo, ale propukala… Představení se koná ke čtyřicátému výročí oné neveselé epochy, na niž patřili jsme tenkrát s úsměvem idiotů. 

Tento den bude z vůle rektora Karlovy univerzity volno od studia, aby studenti mohli jarní den prožít sportem a zábavou.  Divadlo bude tou zábavou, která bude následovat po sportovní běžecké akci na Vyšehradě – okolo jeho hradeb. Po neodmyslitelném obnovení sil odpoledne v hospodě Na hradbách se lid přemístí do nedalekého Starého purkrabství, které po nedávné rekonstrukci slouží jako sál ke společenským příležitostem. 

Vstupenky na divadlo jsou k dostání na FHS UK v 5. patře v Jinonicích na sekretariátu děkana u Kateřiny Hrybkové a Barbory Pánové. Lístek k sezení je za 50 Kč, lístky ke stání v ceně 30 Kč budou prodávány do zaplnění sálu. 

Na setkání se těší: Jan Vodňanský, Ladislav Benyovszky, Zdeněk Pinc, Ondřej Skripnik, Eliška Pincová a další. 

KDY: 13. května 2009 v 18:00 hodin

KDE:  v sále Starého purkrabství  na Vyšehradě.