Turecko, Istanbul, vlakové nádraží, srpen. Vlahá noc. Osm lidí tu v hale postává s ohromnými batohy na zádech. Míříme do pohoří Kačkar asi tisíc kilometrů na východ. A náš vlak má tři dny zpoždění.

Řešení nabízí ochotný pan Turek u okýnka, který nás pro jazykovou i skleněnou bariéru raději zve dovnitř své úřadovny. Ochotně se nám převážně turecky snaží vysvětlit, ať radši jedeme autobusem, a nadšeně přitom na mapě ukazuje, že pochází z města, které je také naším směrem. Musí tedy vědět, jak se tam nejlíp dostaneme, že ano. Trochu podivně nám ovšem nechce říct, kde seženeme jízdní řád. Inu, co se dá dělat. Vydáváme na autobus naslepo.

Zdánlivou neochotu drážního zaměstnance chápeme až na samotném autobusovém nádraží. Turci nemají žádnou centrální autobusovou dopravu ani informační kancelář, která by vydávala jízdní řády. Na autobusáku má svou malinkou kancelářičku velké množství různých dopravních firem a jejich zaměstnanci chodí po chodníku a volají kupříkladu „Ankara, Ankara, Ankara!“. To znamená, že nabízí volná místa do Ankary. Na optání vám (turecky) rádi řeknou i kdy a za kolik se můžete svézt, případně vypíší lístek. Sehnat autobus naším směrem není problém, potřebujeme pro začátek hlavně „na východ“, a tak brzy dostáváme osm lístků, odjíždí se hned.

Házíme batohy do podpalubí a nasedáme do luxusního autobusu značky Mercedes. České žluté busy zezelenaly závistí, ale takhle prostě vypadá běžný turecký autobus. Hledáme v šeru volná místa. Je jich osm – přesně pro nás. Ale řidič najednou ztuhne a atmosféra zhoustne. Něco je špatně. Nechápeme, ale snažíme se pomoct nebo alespoň neškodit. Vše ovšem probíhá v turečtině. Po několika přesunech cestujících se situace uklidňuje, my usedáme a autobus se neslyšně rozjíždí ulicemi Istanbulu.

Zpětně se dozvídáme, že si v Turecku nesmí v dopravním prostředku vedle sebe sednout cizí muž a cizí žena, a že nás zachránil manželský pár, který se rozdělil – žena si sedla k volné ženě, muž k volnému muži – a nám tak zbyla dvojsedačka.

Po palubě autobusu procházejí dva stewardi, kterým říkáme „pan letuška“. Jsou elegantně oděni a střídavě nosí nápoje a sušenky všem cestujícím. Občas obcházejí i s citronovo-alkoholovou dezinfekční a osvěžující vodičkou, která se leje při cestování na ruce, aby voněly, nelepily a pro dobrý pocit vůbec.

K ránu si k nám „pan letuška starší“ přisedá. Umí sice jen pár slov anglicky, ale v komunikaci ho to nikterak neomezuje. Ptá se, odkud jsme a kam jedeme a odhaduje nás na Němce. Vysvětlujeme, že jsme Češi, czech, ček, ale asi naši vlast v zeměpise nebrali. Zkoušíme další varianty: Praha, Prag, Československo…?

„Čekoslovaki!“ září vítězně pan letuška a okamžitě navazuje s naprosto českým přízvukem slovy „Ostrava Baník“. Zíráme.

[View with PicLens]

poutníci, autor: Eva Kosinová

Začátek září… Ještě na chvíli utéct z toho světa spěchání, upravenosti, cílů… Ještě se trochu naplnit přírodou a nemyslet, než se hlava zaboří do knížek (a stejně krom těch nutných jako průvodce a ruský slovníček s sebou potáhnu zenová říkadla), než se zabořím nohama hluboko do reality všedních dnů… Musím pryč.

CO MŮŽE TÁHNOUT DUŠI A NOHY NA PODKARPATSKOU RUS

Za jeden z malých milých zázraků považuju to, že ve mně texty na Úvod do historie vyvolaly krom zděšení a počáteční nechuti číst, jistou potřebu nějak se historie dotknout jakoby fyzicky. Byl to jeden z důvodů, proč vznikl nápad vypravit se na Podkarpatskou Rus, hornatou část Ukrajiny, která byla v letech 1919-1939 jednou ze čtyř samosprávných zemí Československa. Většina obyvatel Zakarpatí jsou Rusíni – východoslovanské etnikum, které je často považováno za samostatný národ. Nikdy však neměli vlastní národní stát, nejblíže k tomu byli právě v dobách samosprávné země Podkarpatská Rus v rámci Československa. Od rozpadu SSSR zde sílí hnutí za autonomii a uznání rusínského národa. Národním jazykem byla vždy rusínština, jako úřední jazyk byla ale až druhá – po češtině. Hojně rozšířeným jazykem byl také jidiš – na tomto území totiž bylo nejvíce židů z celé bývalé ČSR. Prakticky všichni byli ale deportováni do koncentračních táborů.
Historická spojitost s Čechami a síla zapůsobení tohoto místa na našeho spisovatele Ivana Olbrachta přitáhla mou duši. Moje nohy se zas těšily na zvlněnou krajinu travnatých polonin (poznámka pro zvídavého čtenáře: jako polonina se označuje horský sub-alpský travnatý pás na hřbetu hřebenulesním porostem obvykle používaný pro pastu dobytka nebo sbírání borůvek).

bonsaj vytvarovaný rukou přírody, autor: Eva Kosinová

TEORIE NA MEDVĚDY, KOUZELNÝ DĚDEČEK A NEJLEPŠÍ VLOČKOVÁ KAŠE NA SVĚTĚ

Když zpětně přemýšlím nad Ukrajinským výletem, nemůžu se ubránit pocitu, jakoby to pro nás někdo shůry připravil. Vysmátá noc ve vlaku z Prahy do slovenských Michalovců, při které jsme zas probrali všechny existující teorie jak na medvěda (dělejte mrtvolu, zvedněte ruce nad hlavu, abyste vypadali, že jste vyšší, medvěda uhoďte pěstí do čumáku,běžte po vrstevnici, odhoďte batoh, vylezte na strom). V Michalovcích stál autobus a nějaký pán z něj volal: nejedete na Ukrajinu? V Užhorodu nám zas nějaký jiný řekl, odkud jede ten do Mukačeva. V Mukačevu na nádraží stál jediný vlak. A kam jel? Do Volovce. Paní u okýnka jsem nesmírně pobavila tím, když jsem jí podala desetkrát víc hřiven, protože mi ta pravá částka přišla neuvěřitelně malá. A byla. Ukrajinu můžeš, človíčku, procestovat za pakatel!
Z nádraží na JV, zahnout za dvouvěžatým kostelem. Nabrat vodu u milého pána (jen si to představte, když k vám někdo přijde s šestnácti flaškami! a on flašky hodil do bedny od piva a zuby nehty se bránil penězům). V potoce se čvachtají kachny mezi odpadky. Po cestě jde paní s šátkem a zuboženou krávou. A pod nějaký stromem sedí na dřevěné lavičce stařičký pán v tmavém kabátu a holinkách, s čapkou z pod které se dívají strnulé oči plné nějakého tajemství, které nemůžeme číst, jen tušíme. Ano byl to stařeček ze sorty kouzelných dědečků. Z těch, co potkáš na cestě a oni ti něco darují. Radu, pomoc, úsměv a nebo jen ten pohled z neznámého místa.
Cesta dál vede lesem. A kde se má odbočit, vede intuice nebo pes-průvodce, co se k nám jen tak přimotal. Anebo se tam zjeví borůvkář, co ukáže směr. Buky, kmeny přes cestu, ostružiny, a pak těsně před večerem – polonina Boržava. Přejít celý její hřeben, to je cíl naší cesty. Některé průvodce dělí koncovou část Boržavy na poloninu Kuk a Palenyj Gruň.
Stanujeme na malém plácku s velkým pískovcovým kamenem a ohništěm, kousek pod ním končí lesní cesta. Oheň rozděláváme, pokud to jde, každý večer. To se pak vaří v ešusech přímo na ohni (a kde jídlo chutná líp než na horách?) a povídá do noci, přičemž medvěd je stále se opakujícím tématem obzvlášť v blízkosti lesa. Všude jsou tu buky. Zvláštně tvarované jako bonsaje, nízké, s žloutnoucími listy. Místním nekalým zvykem, jehož památkou jsou černé opálené kmeny, je zapalovat oheň přímo u jejich kořenů, snad aby byl lépe chráněn před větrem.
Rána chutnají po blížícím se podzimu. Borůvčí ve stráni rudne a vytváří neuvěřitelné obrazce. Někdo si asociativně vzpomene na obraz Talisman od Serrusiera při tom pohledu. Borůvky už spějí k zániku, většinou jsou seschlé, i když se mezi nimi občas najde nějaká obrovská šťavnatá, do které ta rostlinka namáčkla všechny svoje zbylé živiny. Za to brusinky prožívají boom (nejlepší vločková kaše na světě je právě s nimi!) Zlatá tráva, vysoká, jemná, padá do bot a zapíchává se do ponožek, když stoupáme cestou necestou do sedla pod Plaj.

JAK SE ČLOVĚK PODEPSAL DO KRAJINY V PUSTÝCH HORÁCH (BEZE) JMEN

Na Plaji sídlí meteorologická stanice. Krom smečky nevrle vyhlížejících psů tu zastihneme samotného pana meteorologa. Má v Čechách příbuzné, tak si docela rozumíme. Střídá se tu nahoře ještě s jedním kamarádem, vždycky dva týdny tady a pak dole ve vesnici. V zimních měsících je to tu prý velmi kruté. Čtyřkolka už nahoru nevyjede, musí chodit značnou část pěšky. A ta zima!
Památkou na první světovou válku jsou rozpadající se bunkry a zákopy. Člověk se tu stihl ale do krajiny podepsat mnohem víc. Na vrcholu Stoje, nejvyšší hory Boržavy, jsou zbytky tří radiolokátorů ukrajinské armády. Místo kříže se tam tyčí podivný betonový obelisk s žebříkem (dá se po tom ale dobře lézt a provádět různé akrobatické kousky, jak jsme se s Tejí přesvědčily – viz foto). Při cestě na Stoj se musí sejít z hlavního hřebene a tak si vrcholu chtivý poutník necelé tři hodinky zajde.
Přímo na hřebenu Boržavy není nikde žádný pramen, pro vodu je tedy vždy třeba sestoupit. Kdo nepřežije bez každodenní koupele, Boržava ho asi nenadchne.
Pět dní putujeme zvlněnou krajinou travnatých hřebenů. Stoupáme, klesáme, potíme se, usycháme, vyčerpáváme se, čerpáme síly. Jména hor rychle zapomínám. Gemba, Magura Žide, Hrab, Kruhla…Jeden můj kamarád řekl, že tyhle hory by neměly mít žádné jméno, nejsou na to dost individuální. A v tom je jejich síla a krása. Jsou celkem, jsou poloninou Boržava. Matterhorn versus Boržava, to je jako Obama versus příslušník kmene Hopi.
Za celou dobu potkáme jen několik borůvkářů a to ještě jen na začátku hřebenu. Turisti s létem Boržavu opustili. O to je teď víc sama sebou. O to víc si ji můžeme vychutnávat. Podzim na ni použil neuvěřitelnou paletu, oči se sytí neuchopitelnou krásou, a vítr, ten fouká taky trochu jinak…
Při sestupu se setkáme s dalším kouzelným dědečkem se dvěma krávami a koněm. Sedí v rozpadlém dřevěném přístřešku, boty mu drží pohromadě svázané nějakými provázky. Odmítá pět druhů sýra, co mu vykouzlíme z našich posledních zásob, zato nám poradí cestu do Nižného Bystrého. Prý dva kilometry kolem potoka. Asi po dvou hodinách dojdeme k ceduli Nižné Bystré 5,5km (a po dalším značně dlouhém časovém úseku nám milí pánové z bryčky koně sdělují, že do N.B. už to je jen 3km – už se stmívá a na nás přichází pocit, že jsme se zasekli v nějaké časové a prostorové smyčce, která nás nikdy nepustí blíž k našemu cíli).

VETŘELCI

Trochu jako vetřelci procházíme světem, kde se ještě zdraví tuláci. Někdo se zeptá odkud přicházíte, někdo se zeptá kam jdete. Dětské oči nezakrytě loví naší odlišnost. Ano, jsme vetřelci v tomhle světě návratů do stejných rán, kdy se za dřevěnými stěnami vážou šátky na hlavy, krávy se vyhání na pastvy, po horských stezkách mlčky jdou zvíře a člověk. A přece možná mluví svou tichou tajnou řečí… Ne, nemůžeme rozumět. Jako vetřelci procházíme světem kostelů z plechu a modrých křížů. Světem, kde se ještě věří…
Svraštělá stařenka šustí uschlými listy kukuřice. Kukuřice, dýně, fazole, pytle s jablky, kupky sena… Bílý dým z ohňů. A ve skromných staveních se začínají rozvěšovat světla.
Potmě dorazíme k silnici, kde nás odchytí baculatá paní v růžovém svetříku. Za chvíli už nás nadšeně vede po prudkém srázu k sobě domů. Prý mají malinkoje sabáčka. Ale něbojtě sa! Když dorazíme, všechny členy rodiny (včetně roční Darinky, co se před námi počůrá na koberec) nacpe do jednoho pokoje, abychom měli co nejvíc pohodlí. Nemůže pochopit, proč někteří z nás chtějí spát na zemi. Za pár hřiven dostaneme večeři (všichni krutě bojujeme s hrníčkem bujonu z šťastlivé kurici, co si ještě nedávno vesele běhala po dvorečku) a následně i královskou snídani o třech chodech. Usínáme v úžasu z té otevřenosti, bezprostřednosti, štědrosti, co tu nalézáme, obklopeni kýčovitě vymalovanými stěnami, kde se tyčí antické chrámy, nebo padají vodopády. Všechno je to namalované třpytivými pastelovými barvami. Krom toho všude visí svaté obrázky, podle našeho měřítka nevkusně přezdobené. Kadibudka na dvoře je zevnitř vytapetovaná obaly od džusů. Na lince vedle nožů stojí blonďaté usmívající se panenky.
Ráno nás naše paní hostitelka odvede na autobus do Mežhorje, odkud se chceme vydat do proslulé Koločavy.

MÝTICKÁ KOLOČAVA A SOUČASNOST

tam, kde se ještě věří, autor: Eva Kosinová

Cestou poznáváme i odvrácenou tvář místního života. Odpadky se tu vyhazují na zem (popřípadě do řeky) z okýnek u auta, z kapes, z rukou. Pravda je, že popelnici jsme asi nepotkali.
Dnešní Koločava se od té Olbrachtovské podstatně liší. Domy se opravují a ohrazují epesními ploty (v mé paměti se zachytil růžovobílý, který vypadal jako z marcipánu), lidé se snaží oblékat moderně, moderně žít. A tak na silnici můžete potkat nastrojené teenagery pohupující se v rytmu řvoucích pop písniček.
Ivan Olbracht má v Koločavě krom svého pomníku i muzeum, které je v místní škole poblíž (kterou mimochodem založil). Tam nás ochotně doprovodí milý pán z četnické stanice, kde se buduje cosi jako penzion převážně pro Čechy. Nečekejte ale nic megalomanského – celé muzeum je jedna místnost přeplněná různými artefakty nějak spojenými s Olbrachtovo životem, tvorbou, nebo Podkarpatskou Rusí obecně. Návštěvníka jistě zaujmou velké černobílé fotografie, třeba Olbracht s mladičkou Annou, dcerou Nikoly Šuhaje.
A pod nějakým z těhle křížů leží Nikola Šuhaj Loupežník. Pod chomáči trávy, borůvčí a mýtů
oddělen od těch, kteří nezradili. Říkám si, když procházím strání pokrytou suchou travou, z které občas vyčuhuje trochu klátící se kovový nebo dřevěný jednoduchý kříž. Mému smyslu pro estetiku je každopádně mnohem bližší než velké kamenné kříže ověšené množstvím různorodě barevných umělých květin, které hrdě stojí na zdejším oficiálním hřbitově. Z několika náhrobků se na mě dívá vytesaná typicky ukrajinská tvář. Vyboulené oči daleko od sebe, klenuté husté obočí, rozpláclý nos a široká ústa. Loučím se v té tváři se všemi ukrajinskými tvářemi. Loučím se s Ukrajinou.

 http://euuka.rajce.idnes.cz/Ukrajina_polonina_Borzava%2C_Kolocava/