Rozloučení s Václavem Břicháčkem

Ten, který důvěřoval mladým lidem

O životě dostatečně dlouhém a tak plodném, jako byl Václavův, se dá psát mnoho – a přece vždycky mnoho zůstane nevysloveno. O jeho dráze dětského psychologa – jednoho z nejvýznamnějších u nás, nejen blízkého spolupracovníka Zdeňka Matějčka, ale i uznávaného experta, na jehož pozvání k nám před časem zavítal sám Philip Zimbardo – jistě lépe napíší jiní. A o tom, jaký byl manžel a otec, ví to nejdůležitější Věra, která při něm vždy stála a dokázala s ním vytvářet dvojici, na níž se dal vztáhnout příslib „ti dva budou jednou bytostí“. Nám ostatním tu k tomu teď přísluší vděčně mlčet.

            Moje krátké svědectví se týká toho, jakým byl Gigant – ten velký muž s ještě větším srdcem – skautem. V té životní „roli“ jsem ho znal skutečně dost dlouho – skoro 50 let. Myslím, že kdyby působil podobně v nějakém kmeni severoamerických indiánů, dostal by jméno „Ten, který otvíral mladým lidem budoucnost“ nebo „Ten, který mladým lidem důvěřoval“. Což spolu samozřejmě těsně souviselo. Ve své knížce Skautské putování po stezce životem shrnul lidskou pouť takto: „Životní oblouk je ohraničen dvěma mezníky: začíná důvěrou ve svět a končí moudrostí stáří.“ A Václav byl toho skutečným vtělením. V dobách, které s námi procházel a které byly a dosud jsou charakteristické právě chyběním důvěry ve svět a zejména dobro a současně i zoufalým nedostatkem opravdové životní moudrosti, zprostředkovával znovu a znovu mladým lidem zkušenost, že přece jenom život nesený důvěrou a zrající k moudrosti je možný. Vždycky mladé lidi fascinoval. Byl jistě skvělý řečník. Ale mnohem víc znamenal tím, jak dokázal naslouchat. A mladým lidem zvlášť. Jak je dokázal brát vážně, jak rozplétal jejich obavy, jak poskytoval jejich bublající a mnohdy „nevykvašené“ svobodě pevnou oporu v laskavé chápavosti.

            V dnešní době, tak chudé na skutečné vzory – a zvláště vzory mužské – byl ztělesněním otcovství. Otcovství, které nevítězí ostentativní silou, bojovným hrdinstvím, odvahou hraničící s bezohledností, převahou věku a znalostí, nýbrž přesvědčující svou schopností znovu a znovu nabízet důvěru, skromně a tiše poodstoupit do chvíle, kdy je přizváno k pomoci. Otcovství, které výchovu nezaměňuje s manipulací, nepřitesává dítě či dospívajícího ke svému obrazu, ale pomáhá mu objevit sama sebe. Přesně podle rady Chalíla Džibrána „Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami Života toužícího po sobě samém. Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je podobné sobě.“

Tím spíš se ovšem pro mnohé z nás stával vzorem toho, jak si má počínat skutečně milující, moudrý skautský vůdce. Častokrát říkával Nebuďte jako ukazatele u cesty – ty stojí na místě, nejdou s tím, kdo tou cestou kráčí. Až do konce téhle své pozemské pouti se dokázal sám učit, měnit, revidovat své poznání na základě svého dialogu s životem a poznáním druhých. Pro mě osobně bylo vzrušující sledovat, jak v posledních dvaceti letech objevoval krajinu duchovního života, do níž ho kdysi uváděl Pavel Křivský, ale po dlouhou dobu v ní spíše plaše postával trochu na okraji. Nemám žádnou pochybnost, že po překroční prahu smrti zjistil, jak vlastně byl neustále blízko tomu Životu, který jediný je skutečným zdrojem pravdy, naděje a lásky.

Václave – děkuji. A na shledanou.

Edy