Noc na FHS – povídka na pokračování, díl II.

Přednáška už očividně skončila, zamumlal si pro sebe Petr. Co na plat, je čas jít domů. Posbíral si své věci, sklidil je do batohu a pro nedostatek světla se opatrně vydal po točitém schodišti dolů ke dveřím. Jeho oči už si přivykly na tmu a tak se před dveřmi na chodbu zastavil a naposledy se rozhlédl po prázdné aule. Takový klid, napadlo ho. Otočil se a stiskl kliku.
Nechybělo mnoho a narazil by do dveří. Jsou zamčené? Petr chvíli stál v němém úžasu. To se před zamknutím místnosti nikdo ani nepodívá, jestli v ní nikdo není? No to si snad dělají srandu! Ach jo, tohle se může stát jenom mně! No nic, tak budu chvíli bušit na dveře a někdo to snad uslyší. Petr zatnul ruku v pěst a hlasitě zaklepal na dveře.
„Haló! Je tam někdo? Jsem zamčený v aule!“
Žádná odpověď.
„No tak haló! Jsem v aule, někdo laskavě odemkněte!“
Stále žádná odezva. Tentokrát na dveře hlasitě zabušil. A jakoby za dveřmi slyšel pohyb.
„Haló, jsem tady v aule!“
Ticho. Přiložil ucho na dveře, aby lépe slyšel. Do ucha se mu odráželo tupé šumění, které člověk slyší ve chvíli, kdy je všude ticho. Že by se mu ten zvuk pohybu jenom zdál? No, halucinace snad ještě nemám, zašklebil se pro sebe student a už chtěl odtáhnout ucho ode dveří, když v tom monotónní šumění přerušil slabý, ale jasný zvuk. Jakoby někdo táhnul něco po zemi. Co to může být za zvuk? Že by ve škole byly myši? Ale myš by nemohla vydávat takovýhle zvuk, co by tak mohla táhnout? To je přeci nakonec jedno, ne? Hlavní je, že tam někdo je a když tam někdo je, tak sežene klíče a odemkne mi. Poodstoupil tedy ode dveří a rozmáchl se, že znovu zabuší na dveře.
Prásk! Rána skoro vylomila dveře do auly a okolo dveří se sypala omítka. Petr leknutím uskočil do zadu, zakopl o židli a přepadl na další řadu židlí. Co to sakra…?!
Prásk! Rána nedopadla na dveře, ale na zeď, těsně vedle dveří, obložení stěny se rozletělo a zeď se lehce prohnula do auly. To už se Petr po zemi rychle sunul pryč. Krev mu tepala na spáncích a na zádech pocítil studený pot. Dýchal rychle a přerývavě. Snažil se uklidnit, ale moc úspěšný nebyl. Co to bylo za rány? Znělo to, jako kdyby někdo vzal bourací kladivo a vší silou praštil nejdřív do dveří a potom do zdi vedle nich. Ale v tom případě to muselo být opravdu velké bourací kladivo. Nechtěl ani pomyslet, jak velký by musel být ten, kdo by tak velkým nástrojem vládl.
Uplynulo asi třicet vteřin, které se Petrovi táhly jako hodiny, ale další rána nepřišla. Co to mělo celé znamenat? Že by noční ostraha fakulty byla až takhle nevrlá? Není se jim co divit, nudná práce, neplacené přesčasy, rozházené biologické hodiny… Ježíši, co je tohle za stupidní úvahu, napomenul se v duchu. Jisté bylo to, že jeho volání a klepání mělo úspěch – někdo, nebo možná něco, si ho všimlo. Petr nebyl schopen odhadnout, jestli je to dobře nebo špatně. Všiml si, že skrz dvoukřídlé dveře, které byly po úderu podivně vytočené, přestože ještě držely pohromadě, je vidět měkké světlo z chodby před aulou. Všude se rozhostilo ticho a jediným zvukem se tak stal Petrův zpomalující se dech.

 Loading ...