Noc na FHS – povídka na pokračování, díl I.

Petr si vyhlédl místo v útulném koutě na ochozu a usedl v lehkém přítmí na modře polstrovanou židli. Do auly asi minutu na to vešel jedněmi ze dvou dvoukřídlých dveří magistr Skripnik a sotva usedl za katedru, začal vykládat látku. Člověk a náboženství, název, který by odradil nejednoho nekřesťansky smýšlejícího Čecha. V podstatě šlo o zajímavý kurz o dějinách a vývoji náboženství vycházející z knihy profesora Sokola – jednoho ze zakladatelů fakulty, kterou Petr navštěvuje již druhým rokem. Student se podrbal v kratších tmavších vlasech a rozhlédl se po aule, zatímco vyučující mluvil o slovech Ježíše a jejich smyslu.
Aula byla velká a víceméně čtvercová místnost, kam se mohlo dle oficiálních prohlášení natěsnat kolem tří set studentů. Ve srovnání s tímto číslem teď zela aula pochmurnou prázdnotou. Kolem auly se táhl ochoz plný židlí, který byl přerušen pouze v přední části místnosti, kde byla umístěna vyvýšená katedra, tabule a promítací plátno, na kterém se zrovna objevil výjev z Bible, který Skripnik komentoval. Petr ho však nevnímal, jeho myšlenky bezcílně bloudily kolem.
Střecha auly byla prosklená a v tuto hodinu se v ní odrážela jenom tma podzimního večera. Pršelo. Je zvláštní, jak mohou být některé zvuky uklidňující – praskání ohně v krbu, vrnění kočky stočené na klíně anebo právě zvuk padajících kapek. Petr jenom matně zaznamenal, že mu těžknou víčka a s nimi i celá hlava. Poddal se moci tichého rytmického klapotu deště a jeho světle modré oči se pomalu zavřely.
Zajímalo by mě, jestli ví Skripnik o knize Člověk a náboženství víc, než její autor, utrousil pro sebe tiše. Ve skutečnosti Petr vůbec nic neřekl, myšlenka pouze proletěla jeho myslí, stejně jako stovky jiných myšlenek, představ a fantaskních vizí. Právě teď stál v ohromné zahradě. Snažil se dohlédnout na její konec, ale kam se podíval, všude viděl pouze rozkvetlé stromy a všemožné keře, které od sebe dělilo pouze nehybné moře zelené trávy. Spícího studenta zaplavil pocit klidu.
Z nenadání pocítil ostrý závan chladu. Po zádech mu přeběhlo zamrazení a zježily se mu chlupy na krku. Bože, jak reálné dokážou být některé sny! Otočil se, aby si mohl prohlédnout zdroj chladu. Obraz se změnil. Už nestál v kvetoucí zahradě, ale stál v temné pustině, na jejímž horizontu zuřily obrovské požáry. Ze zčernalé země pod jeho nohama se kouřilo. Spáleniště. Stál uprostřed sežehlé půdy a do nosu ho udeřil hrozivý zápach síry. Šustot. Jakoby za ním někdo prošel. Otáčel hlavou na všechny strany, ale nikde neviděl nic než pustou krajinu. „Petře!“
Málem spadl ze židle, jak se lekl. Byl to dívčí hlas, který vykřikl jeho jméno. Slovo ale nebylo to, co ho naplnilo hrůzou a vytrhlo ze spánku, šlo o to, jak hlas křičel – byl naplněn zoufalstvím, bolestí, utrpením… Petr marně hledal výrazy k popsání emocí, které obsáhl jeden krátký výkřik. Noční můru už neměl hodně dlouho. Zatřepal hlavou ze strany na stranu, aby se ze snu probudil a rozhlédl se kolem sebe. Chvilku mu trvalo, než se ve tmě zorientoval. Seděl na židli na ochozu auly, která se topila v tichu a v temnotě.