Lily Císařovská: Být jako filtr

Máte neobvyklé jméno. Proč právě Lily?
Ale kdepak, to jméno je úplně obyčejné, v anglicky mluvícím světě určitě. A proč se zrovna tohle jméno líbilo mým rodičům, to vám nepovím. Lily mi říkají odjakživa.

Kde jste se narodila, když je Váš tatínek Ind?
Jsem docela normální pražský rodák, žádná exotika, nic takového.

V Praze jste také studovala?
Vystudovala jsem filozofickou fakultu, anglistiku a indologii, respektive bengálštinu.

Ale na školních stránkách máte uvedený titul magistra farmacie…
Cože? Farmacie? No, máte vlastně pravdu. Není to tak dávno, co jste v lékárně mohla slyšet: Paní magistro, pane magistře, dejte mi něco na kašel! Ale teď vážně. Před listopadem akademické tituly mnoho neznamenaly. Někteří z kolegů si psali před jméno prom. fil., ale to byla spíš rarita. Tenkrát bylo na doktorát nutné složit rigorózní zkoušku i z vědeckého komunizmu, což mi nebylo „dopřáno“. A když se ty staré tituly začaly převádět na současné, někdo mi do našeho systému zapsal ono PhMr. Mně přišlo docela logické, že je to magisterský titul filozofů, ale musím přiznat, že jsem to vůbec nezkoumala. Já nejsem zvyklá titul používat. I tak už mám dlouhé jméno!

Našla jsem si to přímo ve slovníku akademických zkratek na Internetu…
Fakt? No to je docela šok! A já si doteďka myslela, že když máme univerzální Dr., což může být PhDr., RNDr., PaeDr. a PharmDr. a tak dále, může univerzální Mgr. být analogicky i PhMr., RnDr., PaeMr. a Pharm- Mr. atd. Tak to Vám moc děkuji za upozornění. Bude docela zajímavé zjistit, jak se to v IS objevilo, a to už je pár let! Víte, já tituly vůbec nevnímám, ani ten svůj. Skutečná vzdělanost je daleko důležitější a ta se s akademickými tituly nemusí vždycky shodovat. Zní to možná kacířsky, já vím, a proto musím zdůraznit, že tím rozhodně nechci znevažovat něčí odbornost či akademické hodnosti. Spíš to pramení z mé dlouholeté praxe. Za tu dobu se leccos všelijak měnilo a přetvářelo, takže pro mě tituly ztratily výpovědní hodnotu. Znám totiž lidi, kteří nemají žádný titul, a přitom jsou nesmírně a hluboce vzdělaní. Je v tom jakási aristokratičnost a já si jich vážím. Znám také lidi, kteří jsou ověnčeni tituly z obou stran a jejichž odbornost je, řekněme, tak specificky úzká, že se do ostatních projevů nepromítá. Potom mívám dojem, že ten titul potřebují, aby se o té odbornosti vědělo.

Jak jste se dostala k překládání knížek?
Souvisí to se samizdatem. Bylo hodně knížek a všelijakých textů, které bylo potřeba přeložit.

Máte nějakou oblíbenou knížku, kterou jste překládala s radostí?
Překládám všechno s radostí, jinak bych to nemohla dělat.

A nějakou nejoblíbenější, na kterou ráda vzpomínáte?
V každém textu, který stál za překlad, se našlo něco zajímavého. Obohatily mě dokonce i texty z oborů, které jsou mi na hony vzdálené, třeba technické popisy různých přístrojů či postupů. Člověk si na nich uvědomí, jak dokonalý nástroj umí být jazyk, když se dobře používá, a to mě vždycky fascinuje.

I na Internetu vyjede několik desítek stránek.
Vidíte, vůbec mě nenapadlo podívat se na Internet, jestli tam něco je. Máte pravdu, přeložila jsem toho spousty, ale vždyť už to dělám řadu let! Už bych to ani nedala dohromady. Něco jsem překládala pod pseudonymy. Na knížky bych si vzpomněla, ale na kratší texty například články, předmluvy, filmové titulky – už ne. Chcete-li pár titulů, tak to byl třeba Castaneda, těch knih bylo tuším osm a k nim loni ještě přibyla bezmála tisícistránková konkordance, nebo Alice Baileyová, Krishnamurti, Huxley, Poe, Nachman, Halevi…

Překládáte v současnosti ještě?
Samozřejmě.

Opravdu? Vždyť jste na fakultě skoro pořád. A k tomu ještě překládáte?
Překládám po večerech a v noci.

A kdy spíte?
No, spím strašně málo. Já vím, že je to špatně, ale když já mám moc ráda ty tiché chvíle, kdy můžu přemýšlet nad textem a překládat si, zatímco svět kolem mě tiše oddychuje. Chodívám spát kolem druhé, třetí. A pak se samozřejmě musím hodně snažit, aby to na ranním kurzu nebylo moc znát.

Co Vás přiválo na fakultu humanitních studií?
Odjakživa mě fascinoval jazyk. Filologie. A vždycky jsem učila angličtinu, už na základce kamarádky. A pak jsem vedla nejrůznější kurzy, intenzivky pro dospělé, kteří byli tenkrát ve věku mých rodičů. Před Listopadem jsem učila i skupinky blízkých přátel. Vždycky to bylo moc fajn. Bavilo je to a mě taky. A v době Charty jsem se seznámila s proděkanem Pincem.

“ Občas potkávám naše dávné studenty a téměř všichni na překládání vzpomínají – a představte si, že v dobrém! A to tenkrát ještě překládali 200 stran, kdepak dnešních 75! Někdy poznali až dodatečně, co všechno se při tom naučili, a někteří u překládání už zůstali.“

Povoláním jste spíše překladatel, nebo učitel?
Myslím, že se to nedá oddělovat, že je to propojeno. Pro mě jsou překládání i výuka dva mocné zdroje, které napájejí mou zálibu ve filologii. Je to živý dialog, díky němuž se můžu pořád učit. Učím se od studentů i na překládání. Je to pokaždé jinak, je to nekonečné hledání.

To je skvělé, že děláte to, co vás baví…
Ano, to je. To je velké štěstí.

Celou tuto edici Carlose Castenedy, která vyšla v nakladatelství Volvox, přeložila Lily Císařovská.

Máte hodně zkušeností s překládáním knih. Co byste doporučila studentům? Jak postupovat při překladu?
To je, jako kdybyste se ptala, co mám poradit studentům, aby dobře hráli na hudební nástroj. Hrát se naučí tak, že hrají, překládat se naučí tak, že budou překládat. A když budou překládat, začnou leccos vidět úplně jinak. To, k čemu jsem došla, ty zkušenosti a s nimi i určité překladatelské řemeslo, se snažím předávat ve svých kurzech i na konzultacích. Ale ta zkušenost je celistvá, vnitřně provázaná, člověk z ní může v jednu chvíli předávat jen část. Někomu se ty malinké tečičky propojí v celek a možná pak celek této zkušenosti posune dál a někomu z toho úsilí zůstanou jen nespojité drobky. Ale i ty ho obohatí. Samozřejmě, jako všechno, co za něco stojí, i tahle dovednost roste pomalu a u každého je trochu jiná.

Většina studentů fakulty poprvé stojí před překládáním z cizího jazyka…
S tím se celkem počítá. Všechno má někde svůj začátek. Já vím, že překládání je strašná dřina, a to i pro zkušeného. To je hodin, co se musí vysedět nad textem! A my pak ty studentské překlady hodnotíme a kritizujeme, ale ve skutečnosti si vážíme každé poctivé práce. Ono se to velmi dobře pozná. Občas potkávám naše dávné studenty a téměř všichni na překládání vzpomínají – a představte si, že v dobrém! A to tenkrát ještě překládali 200 stran, kdepak dnešních 75! Někdy poznali až dodatečně, co všechno se při tom naučili, a někteří u překládání už zůstali.

Co podle Vás dává překlad studentům?

Pokud překládají skutečně poctivě, pokud nejsou ve stresu a neudusí apriori tento téměř intimní dialog s autorem určitou nechutí vůči této povinnosti, pak můžou získat velice užitečnou myšlenkovou ukázněnost, a to právě díky tomu, že skeletový překlad je tak rozsáhlý. Řekla bych, že tento atest je lék, který kompenzuje nemoc naší doby. Dnes a denně musíme přečíst kvantum textů, proto čteme rychle a nepořádně, jinak to ani nejde. A tak jak čteme, potom píšeme, mluvíme, myslíme. Je to začarovaný kruh. Stále rychlejší spirála…

Při překládání jsme najednou přinuceni číst pomalu a pečlivě, musíme se ptát na každou dvojtečku, zkoumat každé adjektivum, dívat se, jak je postavena věta a jestli by se nedala chápat i jinak. To, že překladatel musí zprostředkovat text, který napsal někdo jiný, omezuje jeho běžné a navyklé vyjadřovací prostředky, které nutně používá téměř automaticky, a bezmyšlenkovitě právě pro tu snadnost a v tomto úzkém zbylém prostoru je najednou nucen uvažovat, jak přesně vyjádřit myšlenku textem danou, a musí se pouštět víc do hloubky a vyjadřovat jinak, než je zvyklý. Musí přesně rozlišovat, musí přesně rozumět. A tu najednou začne jasně rozeznávat, kdy je text plytký a kdy mlží, kdy je přesný a nabitý významem.

Žádný text si nepřečtete tak pozorně jako ten, který překládáte. Proto někdy žertem radím studentům, když nevědí, jestli to, co napsali, má hlavu a patu, aby se to pokusili přeložit. To, že různé jazyky stejné sdělení říkají různými prostředky, že frázují určitý myšlenkový obraz jinak, nejen otevírá obrovský prostor, ale zároveň hodně odhalí. Toto střetávání jinakosti pojetí je obrovsky plodné, neboť ukazuje souvislosti, které by asi člověka jen tak nenapadly. A přichází to samo, protože se musíte dívat očima svého autora, tedy jinak.

Když Otokar Fischer někdy v třicátých létech minulého století dopřeložil Fausta, povzdechl si: „Jsem s prací hotov, která není moje, jsem hotov s prací, jež je víc než má; v ní tajemství je ztělesněno dvoje a sama k čemus třetímu se má…“ A to je naprosto přesné… To by bylo na dlouhé povídání a já se obávám, že už tak jsem toho napovídala až moc.

Připravujete nějaký návod pro studenty na skeletový překlad?
Ano, v hlavě mám rukověť praktického překládání, takovou překladatelskou kuchařku, a k tomu už i obrovské hromady shromážděného materiálu, jenom času je málo.

V hodinách nácviku anglického překladu dáváte takový návod, jak překládat. Jak k překladu přistoupit, jak ho nechat odležet. Můžete nám tento návod přiblížit?

Na nácviku předávám studentům především vlastní zkušenosti z praktického hlediska. I z translatologických teorií si bereme spíš jen to praktické, hlavně z časových důvodů. Proto váhám, co vám říci. Ten kurz trvá dvě hodiny po dva semestry. Je obsahově nabitý a musím vybírat, co bude pro studenty důležité a co méně. Některé jevy probíráme delší dobu, než se upevní správný návyk. Máte různé texty, stejná věc v nich vypadá pokaždé trochu jinak, a tak je třeba si vypěstovat určitou zběhlost, aby si to člověk uvědomil. A to se do několika vět shrnou nedá.

Opět přirovnání: je to jako matematika. Můžu vám říct vzorečky, ale k čemu jsou dobré a jak se podle nich počítá, to pozná jen ten, kdo už někdy něco počítal. A jistě dobře znáte, že vzoreček sám o sobě nestačí, když nevíte, co s ním a co která veličina znamená. Vždycky je nutné si ho vyzkoušet na nějakém příkladě. Já se snažím takové vzorečky vytvářet. To znamená, že na nácviku máme určité modelové věty, které slouží jako vodítko.

Stručný návod jak překládat neexistuje. To, že překladatel musí rozumět výchozímu textu, že musí ovládat cílový jazyk, že překlad není volná variace na překládaný text a že doslovný překlad je překlad špatný, a tak dále, a tak dále, to jsou samozřejmosti, které snad není ani třeba říkat. Že úspěšnost překladu také závisí na volbě předlohy a dobrém časovém rozvrhu, je další samozřejmost. Zkušenost ovšem ukazuje, že ne každý se samozřejmostmi řídí. Kdybych to tedy měla shrnout, jsou to spousty dobrých a nenápadných rad, které potřebují vhodnou situaci, aby se mohly uchytit. Není to zkrátka tak, že si člověk přečte návod a hned to umí.

Co si myslíte o přístupu Čechů k dnešní češtině?

Obávám se, že bude nutné nějaké další obrození. Já vidím jako největší hrozbu lhostejnost – duševní lenost, které stačí, že něco funguje. Funkční přístup je nebezpečný právě proto, že funguje. Návod, jak vložit baterie do foťáku, jistě nemusí být dokonalý. Ale lingvista ve mně se ptá: Kde je ta hranice? Proč je špatný, když by mohl být i dobrý? Jak to, že si ten foťák koupím, když ani nedokážou napsat slušný návod? Je to prkotina, já vím, stejně jako je asi prkotina, že v novinách jsou chyby, že v médiích nepořádně vyslovují, že přemluvené americké filmy mají v češtině nemožnou americkou intonaci, že počítačem přeložené stránky na Internetu jsou vyložená pitomost, nebuďme malicherní, vždyť to funguje!

Mívám pocit, jako kdyby každé takové lajdáctví něco nenávratně ušpinilo. Já si myslím, že člověk by měl být jako filtr, všechno vnímat, všechno přijímat, ale ven pouštět jen to, co je dobré. To platí o jazyce stejně jako o vztazích, o práci, asi o všem. Kolikrát jsem slyšela větu: já tomu rozumím, jenom nevím, jak to říct. Houbeles! Jestliže si něco přečtu a rozumím tomu, pak to nutně musím umět vyjádřit. A jestliže to neumím, tak jsem tomu prostě nerozuměl. Ponechme teď stranou jiné formy sdělování, teď se pohybujeme v rovině jazykové.

„Znám totiž lidi, kteří nemají žádný titul, a přitom jsou nesmírně a hluboce vzdělaní. Je v tom jakási aristokratičnost a já si jich vážím.“

A přesně tohle se nám často ukazuje u obhajob překladů. Najednou užasle zjistíme, že někdo sice skloňuje všelijaké konceptualizace či diskurzy ve všech pádech, a vůbec neví, co ta slova znamenají. Dobře psát a dobře mluvit kdysi bývalo samozřejmou vizitkou vzdělance. Vážit slova. Vědět, co říkám. Hledat, jak to říci co nejlépe. Dnes stačí umět mizerně anglicky. Většinou si ani neuvědomujeme, že známe-li svou mateřštinu bídně, budeme o to mizerněji umět i všechny další jazyky. A pak je tu věc respektu k tradici. Asi bych to shrnula slovy Stáni Bouškové: „Chápu, že dělají hrubky, ale vadí mi, že se za ně ani nestydí.“

Čím je pro vás jazyk český?

Já mám češtinu moc ráda a myslím si, že je nádherná. V Radách Čechům Eisner napsal: „Něco jiného je vyspělost národního jazyka a něco jiného je úroveň národní kultury jazykové. Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem. A to je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky a hrajete na nich jako šumaři…“ Smutná pravda před padesáti lety a ještě smutnější dnes, když uvážíte, kolik máme vysokých škol a majitelů maturitního vysvědčení.

Někteří bohemisté, skoro se to zdráhám říkat, s klidným svědomím prohlašují, že čeština stejně zanikne, neboť už dnes se pro vědecké účely nehodí. To je pro mě nehoráznost, vnímám to jako zradu. Jazyky jsou jako bytosti, živé bytosti zrozené z tradice a s každou ztrátou nějakého druhu, s každým zaniklým jazykem je celý svět nenapravitelně chudší. Tady nejde o bolestínské pokusy zastavovat či obracet přirozený vývoj, ale docela obyčejně o péči o hodnoty, které jsme zdědili, dnes se tomu módně říká identita. Já si nedovedu představit svébytnost v bezbarvé globální šedi angličtiny převedené na společného jmenovatele všech uživatelů. Orwellův newspeak, Orwellova novořeč je noční můra. Ještě pořád máme možnost češtinu udržovat, pěstovat i rozvíjet…

Jak vidíte českého studenta ve srovnání s americkým?
Řekla bych, že na Západě si mnohem víc váží možnosti vzdělávat se. Hodně lidí tam sice studuje, ale není to taková téměř samozřejmost jako u nás. Práce během semestru mi tam připadá systematičtější, odpovědnější a průběžná. Pořád si však myslím, možná naivně, že čeští studenti jsou všeobecně vzdělanější a vynalézavější. Ne všichni samozřejmě. Často si dokážou poradit s těžkostmi a dovedou pracovat samostatně. Jsou pružnější. Netroufám si třeba domýšlet, jak by asi dopadali američtí studenti, kdyby se jim měnila pravidla studia tak často jako u nás. Mám pocit, že současní čeští studenti jsou zdravě sebevědomí a občas i vědí, co chtějí, a jdou si za tím.

A na závěr, jaká by byla rada pro studenty fakulty humanitních studií?
Aby začali studovat okamžitě, hned na začátku prvního ročníku, od prvního září. Číst všechny věci, shánět si literaturu. A plánovat si celé studium en bloc, aby věděli, kdy budou dělat které zkoušky, aby měli načteno, aby nemuseli nic odkládat, aby tak dobře hospodařili s časem, aby všechno stihli – i pořádné prázdniny, protože ty také patří k vysokoškolskému studiu. Aby nežili ze dne na den. To je strašně důležité. A také aby do sebe nacpali skutečně všechno, co do sebe nacpat můžou. I do zásoby, protože taková příležitost, takový luxus, kdy mám několik roků prakticky jen na studium, se už v životě neopakuje. Aby si vše zpracovávali co nejdřív, a to, co se dozvídají na přednáškách, si hned vnášeli do života. Když se jim to podaří, tak je nic nerozhází, vůbec je nepřekvapí změny, ke kterým na škole dochází, protože prostě budou stát pevně na vlastních nohách. Člověka, který stojí pevně, nějaká změna jen tak neovlivní. A je to skvělý trénink i do budoucna.

Medailonek