Je UKC černá díra? Ne!

Opravovat práci své přítelkyně a nezohlednit přitom i její jiné kvality...

Už od prvního semestru na FHS mi systém Úvodních kurzů a cyklů přišel trochu jako tajemná černá díra. Student do ní hází své referáty a čeká, co se z ní ozve zpět. Moje zvědavost ohledně fungování referátové mašinérie se stupňovala s každým odevzdaným referátem a získaným bodem. Využila jsem proto příležitosti a své pozice reportérky školního časopisu a na podrobnosti ohledně UKC se zeptala osoby nejpovolanější – garanta systému, ve kterém se točí stovky referátů, docenta Zdeňka Pince.

Pane docente, jak Vás napadlo vybudovat systém s opraváři?
No, to je velmi jednoduché. Před mnoha a mnoha lety, když jsem opravoval třistapadesátý referát na Eliadeho Mýtus o věčném návratu, začal jsem autora a ten text do té míry nenávidět, že přicházelo v úvahu buď vybrat text jiný – a těch textů, které by se hodily, je poměrně málo – anebo jsem si musel najít někoho, kdo to bude opravovat za mě.

Před mnoha a mnoha lety? Takže opraváři na FHS fungují už dlouho?
Opraváři fungují už alespoň 15 let. Možná i déle. První generací opravářů jsou Kružík, Kružíková, Jakoubek, co je teď v Plzni, Jarda Novotný, potom Ondřej Skripnik – to jsou všechno lidé, kteří se tady vypracovali. Lidi, kteří na sebe jako studenti upozornili, když napsali nějaký referát výborně. Já jsem si je poté pro opravářskou práci vytáhnul.

V jaké fázi studia oslovujete studenty s nabídkou „opravářiny“?
Obvykle se to dělá po druhém semestru, ale jsou i opraváři, kteří kariéru začínali později. Vyskytují se také opraváři, kteří dlouho o tuto práci nestáli, ale nakonec přišli na to, že by ji z nějakých důvodů také chtěli dělat. Základním kritériem pro to, aby se člověk mohl stát opravářem, je, že napíše příslušný referát takovým způsobem, že je to oslňující a objevné, že si i já myslím, že bych to sám tak nenapsal. Mladý mozek, ambice atd.

Proč jsou kolem opravářů takové tajnosti?
Původně to bylo tak, že opraváři nebyli anonymní, ale ukázalo se, že to nedělá dobrotu. Prostě to, že vám referát opravuje někdo, kdo je přibližně vašeho věku, nebo je o rok starší než vy, vzbuzuje agresi. Navíc, když má takový opravář opravovat práci své přítelkyně a nezohlednit přitom jiné kvality, tak je to pro něj dosti obtížný úkol. (smích)

Opraváři tedy nevidí, čí referát opravují?
Za normálních okolností nevidí. Ale někteří studenti považují za nutné se do referátu podepsat, v tom případě se tomu nedá zabránit. Anonymita tedy hlavně platí opačně – student neví, kdo je opravář.

Probíhá u opravářů nějaký trénink?
Ano, máme opravářský seminář, který se schází během semestru. Řešíme na něm i aktuální problémy, třeba když se u nějakého opraváře objeví chronické opravářské onemocnění. To se projeví v okamžiku, kdy opravář opravuje již dlouho a jím opravené referáty začnou vykazovat převahu výborných, nebo špatných hodnocení. V jednom případě bere opravář v úvahu, že studenti to mají těžké, a protože to mají těžké, tak se jim má dát o pár bodů více. V případě druhém má zato, že studenti – tedy jeho kolegové – jsou verbež a že se to všechno má brát mečem po hlavě a utnout. Tak to je taky špatně. Sami opraváři pak konstatují jistý fakt vyhoření. Po určité době toho velká většina lidí potřebuje nechat.

Opravování je bezpochyby pracné, co z toho opraváři mají?
Za opravování dostanou dva kredity. A myslím, že jsou to kredity dost zasloužené, když vezmeme v úvahu množství „odpracovaných“ hodin. Dostanou za to i nějaký ten bakšiš, kterým je stipendium odstupňované podle počtu opravených prací. Referátů je teď docela málo, takže opravářství není výnosným ekonomickým byznysem. Bývaly časy, kdy bylo referátů několikrát víc. Myslím, že to byla docela dobrá doba, zlatá éra.

Jak je to s rozdělováním referátů mezi opraváře?
Snažíme se, aby každý opravář opravoval co nejvíce nejrůznějších titulů. Jsou tituly, které mají četnost stovek odevzdaných referátů za semestr, většina má desítky, některé jenom jednotky. A jsou tituly, na kterých je 8, 10 opravářů. Proto se snažíme, aby na titul nikdy nebyl jen jeden opravář.

Kolik je asi v současnosti celkem opravářů?
Dvacet, čtyřicet… Ten počet velmi silně kolísá.

Jak opraváři stíhají své vlastní studijní povinnosti? Třeba zkouškové, kdy přichází zároveň i největší nával referátů?
Stíhají to dobře, protože jsou to většinou špičkoví studenti. Tu a tam se ocitne i nějaký „průšvihář“, tu a tam je i potřeba někoho uvolnit. Je to tak, že po dohodě i po nedohodě vyřazuji toho, kdo nestíhá nebo svou opravárenskou práci nedělá dobře. Když se ale podívám na to, kolik lidí z opravárenského prostředí vzešlo a teď tu působí jako učitelé, myslím, že to vyšlo.

Jak je to s opraváři tedy víme, ale kdo jsou supervizoři?
Supervizoři, kterých je šest, jsou jakoby mezistupněm mezi garantem a opraváři. Já jako supervizor nikdy nezasahuji, pokud to není nanejvýš nutné, protože jsem zároveň i instance o jednu výš – garant. Ale vidím všechno, co supervizoři dělají. To znamená i všechno, co napíšete na adresu supervizori@fhs.cuni.cz, což je adresa, na kterou můžete posílat reklamace svého hodnocení.

Supervizorský email už znám. Úspěšně jsem takto jedno hodnocení svého referátu reklamovala. Vraťme se ale zpět k samotným supervizorům: kdo tuto funkci kromě Vás zastává?
Supervizorské kompetence má ještě moje žena, která mi teď poslední dobou s administrativou hodně pomáhá. A pak skvělá trojice někdejších opravářů, to jsou: Eva Gregorová, Gusta Koutník a zejména Milan Hanyš, kteří jsou dnes již studenty magisterských programů. Někteří dokonce supervizují z ciziny, protože tuto práci lze dělat po internetu. Oni si prostě rozhodí kompetence a systém funguje, jak nefungoval nikdy. Poslední supervizor, Ondřej Fiedler, je relativně mladý opravář, který ovšem přišel s geniálním nápadem elektronických testů.

Co je na internetových testech tak převratného oproti testům papírovým?
U běžného testu se předpokládá, že člověk musí pracovat s tím, co má v hlavě, kdežto u testu internetového počítáme s tím, že si studenti vezmou knihu k ruce. Přece jen u takového Benyovszkého filosofického textu je důležité být co nejpřesnější. Jde hlavně o to, aby studenti jednotlivé knihy přečetli. A nebude-li se to kontrolovat, nikdo je číst nebude – to je bohužel smutná zkušenost.

Jak jste určovali časový limit testů? Přijde mi poměrně složité určit čas k zodpovězení filosofické otázky.
Je to tak, že jsem si vyzkoušel, jestli se dá test stihnout, když člověk text zná, když ho četl. Nelze text přečíst a pak ještě zodpovědět otázku – to nelze v žádném případě v limitu stihnout. Musíte mít text přečtený a jen si dohledat, jestli mu správně rozumíte, a pak zformulovat odpověď. To vše je pro práci s filosofickým textem velmi důležité a myslím, že zavedení internetových testů vedlo k velkému prospěchu věci.

Nemáte při elektronických testech obavy z opisování?
Naopak, my opisování vítáme, je-li kultivované.

Myslela jsem spíš, jestli se nebojíte spolupráce studentů?
Pokud spolupracují, tak to k dobrému nevede a výsledky z elektronických testů nejsou příliš dobré.

Internetové testy jsou letošní novinkou a zdá se, že si mezi studenty prvního ročníku získaly oblibu…
Studenti jsou ovšem sami proti sobě. Místo, aby si dali tu práci a napsali na začátku studia ty relativně lehké a snadné referáty, které jsou pro ně určené, si jdou opakovaně zhoršit známku špatným výsledkem při testech. To je spíš katastrofa. Snad se poučili z toho, že Benyovszkého četli možná zbytečně brzo, a na Sokolovi naopak vidí, že ho pochopili docela dobře. Třeba výsledky z Člověka a náboženství jsou velmi dobré, excelentní.

Co pokládáte za největší výhodu systému UKC?
Věřím systému UKC. Díky němu je zabezpečeno, že student texty přečte. Smyslem této činnosti není, že se student naučí psát referáty, to je vedlejší produkt. Důležité je, že si student knížku přečte. Protože, co si člověk přečte, to se do něj v určité míře zapíše, ač o tom dotyčný neví. Navíc se povedlo vybudovat systém, kde se stahování a opisování referátů setkalo s velkým neúspěchem.

Máte nakonec nějaké doporučení pro práci v UKC?
Když si student nechá poradit, usnadní si život. Poradit si ale zatím nenechalo nikdy více než 10 procent studentů. Rada, kterou opakuji každým rokem, je stále stejná: začněte v prvním semestru s prací hned. Ne tehdy, až se rozkoukáte, až na to přijdete. Tím, že odevzdám první referát, zjistím, co jsem udělal špatně a co můžu zdokonalit. Studenty, co napíšou hned první referát skvěle, je možno spočítat na prstech jedné ruky, ale studentů, kteří se to naučí, těch vydrží ve studiu pětadevadesát procent.