Jan Sokol z USA

Jméno Harvard jistě přitahuje, jak dobře věděl podvodník, který pod tímto jménem šikovně zprivatizoval slušnou část českého hospodářství. Ví to i Harvardova univerzita a hledí si své reklamy – a díky ní to vědí i stovky turistů, zejména čínských, kteří sem denně po autobusech přijíždějí a putují v úctě k soše Johna Harvarda, aby si mohli sáhnout na jeho levou botu.

Přitom to s tím jménem tak docela nehraje. Co je dnes HU, vzniklo 1636 jako gymnázium či kolej, hlavně pro vzdělávání kazatelů, a jeden z nich, John Harvard věnoval koleji půl svého majetku (skoro 800 liber a nějakých 400 knížek). Za to dostala kolej jeho jméno. Socha, kterou tu pověrčiví turisté osahávají, je ovšem docela nedávného data a modelem byl jeden pohledný student. Od konce 18. století vznikaly další koleje a fakulty a univerzita měla zřejmě dobré jméno – aspoň Charles Dickens v Amerických poznámkách z roku 1840 ji velice chválí.

Když ji v polovině 19. století přestal přechodně podporovat stát, mohla se opřít o své úspěšné absolventy a začít shánět dárce: každá budova a pomalu každá větší místnost se po některém z nich jmenuje. O další rozvoj se přičinil energický a podnikavý president (tj. rektor) Charles W. Eliot, který tu vládl čtyřicet let (1869-1909). Vyhlásil reformu studia – zejména v tom, že místo přednášek zavedl semináře po 15-20 studentech – sehnal spoustu peněz a nastavěl plno (spíše šeredných) budov, které tu platí už jako historické. Studovalo tady hodně amerických presidentů (Roosevelt a Bush ekonomii, Kennedy jako bakalář a Obama práva) a vůbec slavných lidí; jedna z „fakult“ se jmenuje JFK School of Government, což si netroufám přeložit.

Harvard má veliký kampus v Cambridge, dva menší za řekou v Bostonu, asi osm muzejí, vlastní policii, zdravotní službu, popeláře i banku. Má své (výborné) divadlo, orchestr a spoustu pěveckých sborů. Na harvardském znaku stojí napsáno „Veritas“ a tradiční barva je crimson; teď tu ale všude visí nápis „Green is the new crimson“, protože univerzita si zakládá na tom, jak je „zelená“. Umísťuje se na prvních místech všelijakých žebříčků (většinou na tom prvním), má jednu z největších knihoven na světě (asi 15 milionů svazků, z toho snad čtvrtina na čtenáři přístupných regálech) a druhé největší nadační jmění (za nadací manželů Gatesových), skoro 40 miliard dolarů. Přes všecky krize z něho měla vloni příjem asi 3 miliard, bratru desetkrát tolik než celý rozpočet naší Almae matris.

V ostatních parametrech se jí celkem podobá: je to volné sdružení 14 fakult a institutů s asi 18 tisíci studenty, ze dvou třetin graduovaných, je dost konzervativní a zakládá si na své historii. Pro nás je důležitá tím, že když kdysi Zdeněk Pinc vymýšlel projekt bakalářského studia, hodně se řídil vzorem Harvard college. Pokud u nás přijímáme asi 30 % přihlášených (a pak jich ještě dost odpadne), tady je to daleko obtížnější. College bere asi 7 %, medicina 5 % a ostatní 10-15 % přihlášených. Přijímací řízení trvá rok, uchazeči musí posílat motivační dopisy, shánět doporučení, potvrzení o různých praxích a komise fakult vybírají velice pečlivě.

Studium je tu pěkně drahé, roční školné je něco jako 40 tisíc USD, a přesto jsem tu potkal pár Čechů, kteří se na čtyřletou college dostali. Vtip je ovšem v tom, že škola je tak bohatá, že dobrá polovina studentů má stipendium a platí vlastně „jen“ bydlení a živobytí. Na „můj“ kurz o etice a lidských právech, který učím s prof. Thiemannem, bývalým děkanem HDS, se přihlásilo skoro 60 studentů, takže došlo na motivační dopisy a výběr asi 25 z nich. Pokud mohu soudit z tohohle malého vzorku, nejsou to žádní boháči, je mezi nimi jedna Češka, jedna Maďarka (exulantka), jedna Afričanka, Ind a dvě Číňanky.

Je mezi nimi pozoruhodně mnoho lidí, kteří už mají za sebou nějakou životní zkušenost – tu s NGO v Thajsku, tu v Kolumbii, v sociální práci v Haarlemu nebo v Kapském městě. Všichni Američané – a to už hodně dlouho – na univerzitní vzdělání opravdu věří a berou studium vážně, a to ne (jen) kvůli titulu. Učitelé se jim odvděčují tím, že vypisují zajímavá témata (někdy mám pocit, že to až trochu přehánějí), že na přednášky chodí stejně vzorně jako studenti a pečlivě se připravují.

Moji studenti jsou graduates a jsou skutečně zralejší, vědí, proč tam chodí a předepsané readings (většinou?) skutečně čtou. Kurz vypadá tak, že se jednou týdně sejdeme, na každou hodinu je předepsané čtení (30 až 100 stránek), oba jako učitelé řekneme něco k tématu a dva studenti mají referáty, které den předem všem rozešlou e-mailem. Pak se diskutuje, ale dvouhodina dost přesně končí. Každý máme jednou týdně office hours, občas konzultuju po domluvě i mimo, neboť i tady hodně studentů má nějaký ten jobík, v nejlepším případě ve fakultní knihovně.

Miluju americké knihovny s natěsnanými regály, kde se knížky řadí tématicky, takže když najdete jednu, stačí se poohlédnout v nejbližším okolí a máte bibliografii. Hlavní harvardská knihovna (Widener) je obrovské bludiště čtyř podzemních pater, kde se ale najde skoro všecko. České knížky, kterých je tu prý největší sbírka mimo ČR, na regálech většinou nejsou, ale objednají se po internetu a druhý-třetí den jsou spolehlivě k dispozici v kterékoli z větších knihoven, jak si vyberete. Skoro všechno se půjčuje domů, a to na pět měsíců, pokud to potřebuje někdo jiný, může si knihu vyžádat a mně přijde urgence.

Možná je to opovážlivé a možná, že HDS není úplně typická, ale odvážil bych se říct, že mezi studenty a učiteli tady a v Praze není propastný rozdíl; většina našich kolegů by tu asi obstála, museli by se ovšem činit. Harvard také dobře platí a profesorský úvazek obnáší obvykle dva kurzy týdně, takže si toho všichni velice hledí. Nicméně můj celkový dojem není pro nás zdrcující, spíše naopak; a když vyložím kolegům, jak jsme na tom s rozpočtem, vidím úžas v jejich očích. Také fakultní „úřad“ – řekl bych – funguje u nás možná dokonce líp, minimálně nedělá tolik zbytečného.

Tak, to byla spíš taková informativní přednáška, příště třeba napíšu něco zábavnějšího – třeba o jídle, o amerických hasičích nebo o průmyslovém muzeu ve Walthamu. Zatím si můžete vyzkoušet harvardský katalog (stačí napsat do Googlu „Hollis“) a koncem ledna (doufejme) nashledanou v Praze.

Váš Jan Sokol

foto: archiv Jana Sokola