Loading ...
FOTO a deníkový záznam: Běh za sluncem
Vyšehrad, sobota, 20. června 2009:
Kolem stolu u Pinců sedí od jedenácti hodin večer pár nadšenců (nebo šílenců), kteří se dnes rozhodli symbolicky přivítat slunce (bude první letní den) během za ním. Tomu předchází motivující přednáška docenta Pince protkaná jeho tradičními historkami ze života. Přednáška je o vnímání času, jeho plynutí, naší nutné konečnosti. Je o učitelích, kteří tvoří svou budoucnost skrze studenty. Je o naší volbě přijmout, o volbě naplnit svůj život-čas.
Mezi těmi nadšenci-šílenci sedím také já. Pár hodin spánku, nervy z dnešní zkoušky z antropologie, nervy ze zrady dopravních prostředků (kvůli kterým jsem tam dorazila o půl hodiny později), žaludek naruby a prázdnej, ucpanej nos, hrozící doktor, hrozící antibiotika. Co tady jen dělám? Představa běhu až do svítání mi přijde ještě absurdnější, než že bych udělala na poprvé zkoušku z historie. Zavírají se mi oči. Pinc mi doporučuje panáka Brandy. Panák Brandy mi dělá v břiše ještě větší paseku.
Co tu tedy dělám? Dovlekla mě sem touha po odlišnosti, nevšedním zážitku. Trochu mimo stojí možnost dvou kreditů za běh dvou mílí do 15 minut, který jsem v termínu nemohla běžet kvůli antibiotikům (jak už jsem řekla, ne že by mi teď nehrozily – ale výsledky budou až v pondělí, do té doby si můžu autosugestivně vnucovat myšlenku, že jsem prostě zdravá).
V půl jedné přichází čas pro ty, kteří si chtějí opravit čas za běh po vyšehradských hradbách v letním semestru a taky pro ty, co ho z různých důvodů neběželi. Tuším, že na to ve svém současném fyzickém stavu nemám. Překonat se? Vzdát to? Nastává boj dvou hlavních složek mojí osobnosti.
Cíle a hranice. Odhodlání a strach. Všechno se to vznáší ve vzduchu. A když se dívám do toho hvězdného nebe nad nočním Vyšehradem, říkám si, na jakém lepším místě bych teď vlastně mohla být? Prostě to zkusím. Přinejhorším při prvním kole odpadnu a pak mě seberou odněkud z chodníku, aby o mě ostatní vytrvalejší běžci nezakopávali.
Ke startu, připravit, pozor, teď! Dva rychlíci přede mnou po prvním kole mizí kdesi v dáli. A já zas mizím celému zbytku. Běžím nocí úplně sama, když pominu policejní hlídky, co míjím (a co se tam motaj až do rána).
Při druhém kole, kdy mám pocit, že mě někdo z obou stran drží za žebra a snaží se mi je vyrvat, si říkám, že už v životě nepoběžím a běh ze srdce nenávidím. Do kritického kopečka před cílem se donutím přidat, stejně ale mám o 9 vteřin víc, než potřebuju. Grrrrrrr.
Připadám si, jak přejetá traktorem, přesto v jednu vybíhám už skutečný běh za sluncem. Při třetím kole a pomalejším tempu se mi kupodivu zdá, že se mi běží snáze. Jako bych tak trochu létala (což mi přijde značně podezřelý). To přetrvává až do kola šestého, přičemž jsem v neustálém údivu, že ještě běžím, ke všemu za téměř nepřerušeného hovoru (časem už jen huhňání a podivných zvuků) a smíchu (časem spíš skřeků) s Terkou, s kterou tvoříme od počátku nerozlučnou běžící dvojici. Nutno dodat, že jen díky tomu si neustále neuvědomuju hrůzu běhu a co všechno mě bolí.
Sedmou míli jdeme. Zjišťujeme, že je to vlastně daleko horší, než běžet, takže pak zas několik kol běžíme. Z trochu zmutovaného ladného běhu laněk se postupně stává běh hrabošů (vyvozeno z toho, jaké hrabavé pohyby děláme do kopečka), v konečné fázi se z kopečka pohybuji kejvavě a s do široka roztaženýma nohama jako kachna, přičemž dokonce vydám zvuk podobný mig-mig. Holt endorfiny jsou přece jen v jistém smyslu drogy a tak člověku po čtyřech hodinách skutečně hrabe podporováno tím, že se neohrabaně pohybuje.
Pinc sedí na startu na svém pytli typu „Fatboy“ a dělá každému čárky, kolik má koleček, přičemž vždy zapěje nějakou oslavnou píseň popřípadě nápaditou blbost, z kterémě pak chytaj křeče v břiše. Mimochodem zdaleka nejhorší je smát se do kopečka a snažit se dýchat.
Nebe rudne, tričko i mikina jsou propocený durch. Říkám si, kolik hnusu jsem musela z těla za tu dobu vyloučit. Běh je báječný pročišťování! A taky si říkám, jak se člověk totálně fyzicky vyčerpanej stává totálně přirozeným (Terka dodává: protože už ani na přetvářku nemá energii). Z toho vyvozuju, že by měl celý svět běhat (hlavně politikové).
Závod (nebo spíš boj sám se sebou) končí. Dva největší, Ondřej Skripnik a Štěpán Hejzlar, experti mají 30 mílí. Když tedy vynechám superběžce Skripnika. Se svými 21 jsem zřejmě na 4. místě, 1. mezi ženami. Je to trochu nefér vzhledem k tomu, že jsem měla vlastně čtvrt hodiny náskok. Ale co. Nejde tu přece o flašku piva, co dostanu, ale o to vítězství v boji se svým tělem, se svou vůlí, s bolestí. Všichni jsou vítězové!
Opouštíme Vyšehrad a míříme do postelí v době, kdy ranní ptáčata míří z postelí. V půl šesté na zastávce tramvaje mi nějakej chlap povídá, že jsem krásná. Směju se. Můj rudý obličej. Moje propocené vlasy. Moje opuchlé oči. A moje radost a jiskřičky v nich. Nepochybně jsem nikdy nebyla krásnější. Tak jako tohle ráno, kdy se vše neuvěřitelné stalo skutkem – neusnula jsem, nezvracela jsem se a doběhla jsem to!
SLUNCI ZDAR.
Autorem fotek je Kuba Homolka.
