Den učitele: Uhranutí typologií a kočičí sjednocení dnů Jana Horského

Redakce časopisu mne vyzvala, abych popsal svůj pracovní den. Vlastně jsem si to asi způsobil sám. Někdy v říjnu loňského roku ke konci zasedání akademického senátu FHS vystoupil, možná i pod vlivem některých mých hubatých prostořekostí, Alan Tyl (mezi nímž a Markétou Seligovou jsem při schůzích senátu dost často sedával) s tím, že jsme – rozumí se pedagogové FHS – z jeho studentského pohledu překvapivě docela normální lidé a že by tudíž stálo za to, aby si čtenářstvo Humra mohlo udělat podrobnější představu o tom, jak vypadá náš pracovní den. Obrátil se s tím na mne. Já jsem sice přislíbil, ale první termín jsem nestihl… Tak mne předběhl Josef Fulka, což mi, jak vysvětlím níže, situaci ještě zkomplikovalo.

Prvé, co mi přišlo na mysl, bylo, že teď si možná někteří studenti myslí, že jsme normální lidé. No, ale až to napíšu, tak dojde k deziluzi. Vymýšlet bych si nechtěl, ale když napíšu pravdu, třeba že se celkem často (neříkám, že každý den) cestou do Jinonic do práce docela těším, tak co si o mne budou jenom myslet? Nadto Josef Fulka mezi tím mistrně ustanovil žánrové paradigma této rubriky, čímž ji proměnil v anketu: „Jak často během dne myslíš na sex“. A já jsem tak pochopil, jak může být tento text nebezpečně sebeodhalující. Doteď, když jsem Josefa potkával zamyšleného na chodbě, neodvažoval jsem si ho vyrušit, říkal jsem si, no jo zase myslí na nějaký Foucaultův text, a teď je mi to už jasné…

No pokusím se ustanovit paradigma jiné, omlouvám se předem, že šedivě nudné, nezajímavé a kvazi-výchovné. Omlouvá mne snad jen to, že mne jedna babička vychovávala Kájou Maříkem a že ze strany druhé babičky máme v rodině učitelskou tradici, sahající hluboko do 18. století, takže „ámosáctví“ je v mém případě vlastně projevem dědičného rodového onemocnění. O maminčině evangelickém vychování se raději ani nebudu rozepisovat.

Není den jak den. Ty pracovní se dají – abych ukojil svoji zálibu ve weberovských ideálních typech – přinejmenším rozdělit na „učitelské“ a „badatelské“.Učitelské zase na – řekněme – „učící“ a „zkoušící“. Badatelské na „čtecí“ a „psací“. Společného mají většinou jen to, že mne někdy mezi půl sedmou až půl osmou (podle roční doby) probudí naše kočka. Má propracovaný systém. Vrcholí většinou nejúčinnější metodou. Packou mi, sice jemně, ale neodbytně, sahá na nos. Je-li den „učitelský“ či „badatelský“, „čtecí“-knihovní (to je, prosím, podtyp podtypu), je nutno vyrazit do města. Pokud pohled z okna ukáže, že doprava jezdí, je to celkem v klidu, mohu se spolehnout, že v Jinonicích budu tak za 50 až 55 minut, stojí-li ale doprava jak ve směru přes Bohdalec ke Slávii, tak na Roztyly, musím počítat tak s hodinou a čtvrt cesty. Ranní rituál krmení kočky se změní v souboj o jogurt s vločkami. Navíc v takových situacích, jak známo vstupuje v účinnost „zákon schválnosti“, jenž má nesporně větší validitu než marxistický zákon nadhodnoty či liberalistický zákon trhu, takže zvoní mobil i pevná linka zároveň. Cesta MHD nebývá myšlenkově příliš produktivní. Když jsem dojížděl do Ústí, šlo ve vlaku alespoň něco napsat. Rytmus z autobusu na tramvaj u Slávie a z tramvaje do metra na Karláku je, řekněme, intelektuálně jen málo produktivní.

Učitelské dny „učící“ bývají celkem pohodové. Výjimku tvoří jen čtvrtky v době, kdy je „prodloužené zkouškové“ a už se učí v novém semestru. Pravidelně jsem míval konzultace do 13:00 a od 13:20 nějaký seminář. V této „krizové době“ nastávala vždy modelová situace, kdy v 13:22 se mi konečně povede dotáhnout jedno kolokvium ke konci. V 5021 či 6022 se pomalu plní a na chodbě je ještě pět lidí, kteří chtějí kolokvovat (samo o sobě by to byla práce na hodinu – co se dá dělat, tak po semináři) a já bych potřeboval tři čtyři minuty, abych si v duchu vybavil, co chci dneska v semináři dělat. Už více než 10 let si nedělám žádnou písemnou osnovu, pouze si den před tím večer pročtu poznámky, které jsem si udělal po tom minulém semináři večer doma, abych si pamatoval, co jsem říkal. Potřebuji ale těsně před výukou těch pár minut, abych si vybavil jednotlivé body o nichž chci mluvit, a to, jak mají jít za sebou. Když se mi nepovede si tento čas vyšetřit, následuje celkem pravidelně ona trapnost, kdy mne jednotlivé věty napadají asi tak 10 až 15 sekund po té, co jsem je vyslovil… Někdy je nutné pro tento předvýukový rozmysl nalézt úkryt (mezipatro na zadním schodišti; když se i tam vyskytne nějaký tazatel, tak jako úkryt poslouží kabinka toalety…). V učitelské dny „učící“ pak ještě do večera často vyřizuji s Markétou Seligovou potřebnou administrativu, popřípadě „senátořím“ a tak podobně.

Učitelský „zkoušející“ den je překvapivě klidnější. Člověk se musí smířit s tím, že bude zkoušet do večera. Není nic horšího, než jít zkoušet s tím, že mám na třetí, pátou něco ještě domluveného. Zkouší-li se EDK (abychom použili našeho alchymisticko-esoterického jazyka), jede se od 9:00 tak někdy do 17:00 či 17:30. U nás na Spořilově jsem pak o hodinu později. Takže stihnu ještě nakoupit. Pod vlivem Fulkova paradigmatu jsem přemýšlel, zda mé nakupování po zkoušení nemá v sobě něco kvazi-sexuálního. Musím ale všechny freudovce zklamat a dát výjimečně za pravdu ekonomickým deterministům. Kolem šesté či půl sedmé mají ještě pečivo. Kdežto, když jdu třeba z pondělních konzultací, tak strkám minci do madla vozíku někdy kolem 19:45 a mohu koupit už jen tak balené krájené chleby.

Do toho všeho se musí vejít 7 km běhu alespoň třikrát, lépe však čtyřikrát týdně. Soboty a neděle není problém. Horší je vtěsnat jeden či dva výběhy do pracovních dní. V době letního času to ještě jde. Běhám v lese, takže jsem vázán na denní světlo. V zimě je to proto složitější. Na běhání jsou závislé především „badatelské“ dny „psací“. Chce to odběhat tak mezi osmou až desátou. Při seběhu k Roztylům mne pak většinou napadnou vhodné formulace. Osprchovat, zapnout počítač a psát, psát, psát, tak někdy do deváté, desáté večer. Najím se většinou až k večeru a fantazii podpořím trochou červeného vína (svůj vztah českému národovectví dávám najevo tím, že mi pivo naprosto nejede).

Tak jako všechny typy dní sjednocuje naše kočka způsobem buzení, dává jim stejný ráz i večer. Kdybych náhodou chtěl psát ještě po 23. hodině, tak začne soustavně chodit přes klávesnici počítače a vyhlásí tak večerku. Čtu-li, lehne si na knihu či štůsek listů, píši-li rukou, packou začne strkat do horního konce fixu či tužky.Prostě,aby mohla zalehnout, musí zdicsiplinovat všechny členy domácnosti, aby zalehli také. Ostatně stejně jsem spáč, který nemůže fungovat, nespí-li alespoň 7 či 8 hodin denně.

Jan Horský