Cestopis: OTISK ALTAJE

Putování do ráje

Věřte nevěřte, na počátku mého vyprávění je nástěnka na FHS vedle výtahů. Moje oči tam tehdy přilákal připíchnutý papírek s

fotografií hor. Inzerát začínal slovy: Jsem Čech částečně žijící na Altaji a spolu se svým altajským kamarádem pořádáme zájezdy na Altaj… Škoda, říkala jsem si. Měla jsem na tu dobu už zaplacený zájezd na Kavkaz. Kavkaz zrušili pro nedostatek zájemců, a tak jsem se začala zaobírat Altajem. Krize asi vážně působila, protože jsem se tam přihlásila jediná. Tom, o kterém jsem nevěděla nic víc, že je Čech částečně žijící na Altaji, mi navrhl, že tam můžu jet s jeho přáteli prostě jako jeho známá. Znělo to lákavě. Spadly konformní hranice cesty ve stylu zájezdu. Zdaleka jsem ale netušila, že Tom je antropolog, v Gornoaltajsku má dům, drobnou altajskou ženu Světlanu a dvouletou dcerku Erkišku. A zdaleka jsem netušila, že právě v těch divokých horách kdesi uprostřed Asie prožiju jedny z nejkrásnějších dní svého života…

Dřevěné domky s vyřezávanými modrými okenicemi, kulaté kliky, volanty nalevo, náhrobky z plechu a kříže z trubek, báni místo koupelny, turecké záchodky s mísou na odkládání použitých papírů, stáda koní běhající přes silnici, šikmoocí snědí lidé s protáhlými nosy, pirožky, vodka, kopr ve všem, co se dá jíst, a neuchopitelně krásné divoké hory – to je Altaj. Zlaté hory tyčící se na pomezí Ruska, Mongolska, Kazachstánu a Číny, nejvyšší pohoří Sibiře, pohoří nejvíce vzdálené od moře na celém světě.

Jelikož je Republika Altaj jedním z 83 samosprávných celků Ruska spadající do sibiřského federálního okruhu Ruské federace, je nutné se do tří dnů po příchodu do země zaregistrovat, jinak vás nepustí zpět. Zaregistrovat se znamená na úřadě OVIR vyplnit bez chyby megaformulář v azbuce. Náramně zábavné, když to kvůli nějaké špatné kličce musíte dělat třikrát. Jinak pro Rusko stále platí víza, 30-ti denní je možné sehnat za dva tisíce. V Altajské republice nejsou žádné železnice, ale z České republiky se dá za sedm dní vlakem dostat do Novosibirsku nebo Bijsku, které jsou od Altaje poměrně nedaleko. Já zvolila vzdušnou dopravu – letadlem z Prahy přes Moskvu do Barnaulu, z kterého je to do Gornoaltajsku (hlavní město republiky Altaj) 5-6 hodin cesty místní dopravou. Do teď jsem nebyla schopná spočítat, kolik jsem vlastně strávila hodin na cestě, protože se v jejím průběhu změnil čas o pět hodin.

V Gornoaltajsku je socha Lenina, dva hřbitovy, lyžařský vlek a Regionální muzeum, kde kromě šamanských oblečků můžete vidět různá vycpaná rozpadající se zvířata, která na Altaji žijí. Pro mě byl největším kulturním obohacením záchod v suterénu, před kterým stálo několik židliček, zřejmě aby se čekající mohl posadit. Jak se ovšem posadit na normální záchod, který je zasazen až po prkýnko do země a vedou k němu schůdky, se mi vyřešit nepodařilo.

Už tehdy jsem si říkala, že jsem se zjevně mýlila, když jsem si myslela, že dobrodružství začíná až v horách. O tom mě ostatně velmi rychle přesvědčil hned náš první výlet k Těleckému jezeru, což je po Bajkalu se svou hloubkou až 325 metrů druhé nejhlubší jezero na Sibiři. Jen jsme se k němu přiblížili, začala bouřka. Až do večera jsme s autem kroužili po břehu, hledali přijatelné místo pro stan a čekali na příhodný okamžik, kdy se déšť trochu zmírní. Uprostřed nějakého malého kopečku vypovědělo auto službu a nikomu se ho už nepodařilo zprovoznit do konce mého pobytu na Altaji. Následovala tedy éra maršrutek – za jízdy se rozpadajících autobusů – a jiných alternativních dopravních prostředků, přičemž s největší láskou vzpomínám na svého koně Ťal Ďala. V průběhu noci se nás z naší beznadějné situace snažilo zachránit několik ožralých Rusů, jeden z nich ustavičně máchal cigaretou nad karburátorem. Skoro jsem se divila, když jsem se ráno probudila v malém, hezkém srubu u řeky Biji vytékající z jezera, který nám poslední záchranná četa Rusů vnutila poté, co nás dotáhli k sobě na dvůr. Ve strachu, že nám auto rozeberou nebo udělají něco na ten způsob s námi, když odmítneme, jsme jejich nabídku za 500 rublů na osobu přijali. Chlapi pak celé dopoledne bezúspěšně opravovali, já se toulala po břehu a objevovala neuvěřitelné, až několik metrů dlouhé lišejníky visící ze stromů. Domorodci jimi umí léčit různé nemoci, k čemuž využívají i kůru stromů. A taková semínka cedru se na Altaji jedí jako u nás oříšky.

Odpoledne jsme vytáhli motorový člun a vyjeli na jezero. Po pár minutách začala bouřka. Asi po dvou hodinách, kdy jsme mrzli kdesi na mole, se nám prohlídka jezera z vodní hladiny přece jen vydařila. Pár kilometrů od vesnice, která leží na začátku jezera, končí všechny cesty. Všude jen stromy a epesní mraky, co po sobě zanechala bouřka ve snaze napravit si u nás reputaci. Ve vzpomínkách mi uvízla písečná plážička s maličkatými zlatě se lesknoucími oblázky. A pak noc v autě, kdy nás Tomův kamarád Ezen (altajsky ahoj) táhl na laně zpět do Gornoaltajsku.

Ezen dřív bydlel v horské vesničce Booči u přírodního parku Uč-en-mek. Jeho dům tam zůstal prázdný a tak jsme ho využili při našem dalším výletu, který vedl právě tam. V Booči jsem poprvé viděla cválající tele, erotické kresby z doby železné vyryté do skály poblíž a altajské pohřebiště zvané kurgány s kolem něj rozestavěnými vztyčenými kameny kezertaši, což je něco na způsob menhirů. Kurgány jsou v současné době v podstatě jen velké haldy kamenů, ale za dob, kdy se tam pohřbívalo, byl uvnitř srub mající roli pohřební komory. Altajská princezna Ukok byla dokonce mumifikována a kolem ní bylo pohřbeno několik mužů (což zřejmě svědčí o tehdejší nadřazené roli žen – asi doba bronzová). Domorodci věří, že Ukok neměla být nikdy vykopána, a že právě to roznítilo duchy hor, kteří pak na tuto oblast v roce 2003 seslali zemětřesení. Přesvědčivý je i fakt, že vrtulník odnášející její mumii se málem zřítil.

Duchové hor jsou vůbec citliví na chování lidí vůči posvátným věcem a přírodě. Tak Altajci vyznávající tento druh „náboženství“ mají zakázáno zdolávat vrcholky hor, protože právě tam jejich duchové sídlí. Západoevropské ego se bohužel už probojovalo až tam a tak můžete – za značnou sumu – vylézt třeba na Běluchu, nejvyšší horu Altaje, která měří víc jak čtyři a půl kilometru. Duchové hor, sama příroda, si ale občas vyberou daň za lidskou troufalost, a tak jsme na cestě u Šavlinských jezer potkali partu, která vezla na koni jednu svou členku, která se zřítila při přechodu sedla, mrtvou v pytli.

Jsem člověk, který odjakživa jezdil na hory především kvůli jejich vrcholům. Až Altaj mě naučil vnímat je jinak, už proto, že s námi značnou část strávil Ezen, a tak jsme jejich zákony ctili. Hory se staly cílem v samotné cestě v souladu s Exupéryovským: „Smysl má pouze cesta, cíl je jen iluze poutníka.“ Ne, že bych si často nepřála stát na jednom z těch monumentálních zasněžených štítů s tím nezaměnitelným pocitem vítězství nad sebou i horou. Ale najednou tu mělo daleko větší smysl přijmout svou malost vzhledem k moci přírody, najít v sobě pokoru a prostě jen děkovat za tu krásu všude kolem a nechtít nic víc.

Tak jako když jsem se poprvé z koňského hřbetu dívala na ten ráj kolem. Mohutné modříny a jejich torza v kontrastu s nebem, na kterém visí bouřkové mraky prosvícené zapadajícím sluncem. Kůň přechází říčky a potoky, voda mlaská, voda mluví. Bahno a jeřábi a neskutečná krása! Tak jako když jsem další den pila vodu z dlaní pod nějakým vodopádem beze jména, kam nikdy nevedla cesta. Tak jako když jsem večer objímala koňský krk ve stráni hory kolem dvou tisíc metrů vysoko.

Ale nebyla to jen pohádka. Hodiny v sedle mají svoje následky na těle. A na noc na té stráni nikdy nezapomenu i z méně poetických důvodů. Celou noc na mě díky bouřce a silné vichřici padal stan a ve spacáku jsem měla vodu. V konečné fázi vítr vytrhával kolíky ze stanu a já každou chvíli zachraňovala odlítávající tropiko. Sladký altajský spánek!

Na koních jsme v Uč-en-meku strávili tři dny. Každý měl k dispozici na své věci jednu ze dvou brašen, která se dají připevnit k sedlu. Kůň má podle altajských pravidel také svou ohlávku, která nesmí být používána pro žádného jiného koně. Všechno potřebné nám sehnal Ezen v Booči od svých známých. Ti moc nechápali, co hodláme podnikat, s turisty se tam setkali zřejmě poprvé. Ke všemu do hor nechodí ani nejezdí, jenom do lesa kvůli těžbě dřeva, takže když jsme vystoupali do určité výšky, zmizely i cesty. Altajci koně nekovají, vlastně se o ně vůbec nestarají. Dokonce říkají, že chovat koně je snadnější než krávy, protože ty si neumí vyhrabat trávu z pod sněhu. Kůň je na Altaji především dopravní prostředek. Těm, kteří se zrovna nepoužívají (a nejsou divocí, což se pozná většinou tak, že mají do srsti vypálený nějaký symbol nebo nastřižené jedno ucho), se obvykle sváže provazem nebo řetězem zadní a přední noha, aby se nemohli příliš rychle přesouvat.

Koně, které jsme získali, ač to nebylo žádné speciální horské plemeno, zvládali obtížnost terénu neuvěřitelně dobře. Nebáli se vody ani stoupání po velmi strmých kamenitých cestách, za bouřky tiše stáli, drženi jen provazem přivázaným ke kolíku, který byl zabodnutý v zemi. Ezen to s nimi uměl. Když nějaký neposlouchal, vytáhl ohromný bič, zašvihal s ním ve vzduchu a něco altajsky zařval. Ezen to totiž uměl s duchy hor. Před jídlem obětovával část jídla matce ohni (Od ene) a na svých kůžích se vyspal dozajista líp než já na mokré samonafukovací karimatce.

Po očišťovací kůře v báně a šašlikách vyuzených nad ohněm v mezistanici v Gornoaltajsku „v chaloupce strýčka Toma“, následovala naše poslední výprava na Severočujský chrbet po svých s batohy. Z vesničky Čibit jsme se vypravili k platu Eštyk Kol a odtud nejdřív k Šavlinským jezerům a pak k jezeru Mášejskému. Tahle oblast už není zdaleka netknutá nohou turisty jako Uč-en-mek. Dokonce jsme potkali i jednu partu Čechů. Místní na několika frekventovanějších místech zřídili takzvané stojánky, malé dřevěné stánky, kde se dá koupit něco na zub, většinou ljeplošky (něco jako velký langoš, co se dá jíst na slano i na sladko) a vodka. Jinak jsou na Altaji častá ruská jídla jako šašliky, pirohy, boršč či seljanka.

Úplně nejvypočítavější byli Altajci, kteří si vymysleli takový způsob podnikání, že jen z každé strany stáli u polorozpadlého mostu nad Čujou (jestli se to vůbec mostem dalo nazvat) a vybírali 50 rublů za přechod. Když odjeli, naložili s sebou i prkna z části mostu, aby nikdo nemohl přejít v jejich nepřítomnosti.

Tyrkysově modré Šavlinské jezero bylo až kýčovitě krásné. Mášejské podivně šedé s mrtvými stromy trčícími z pod hladiny mělo také své zvláštní kouzlo. Medvědy jsme nepotkali. Pištící pišťuchy upozorňovaly na naši přítomnost celé okolí. Všude všechno cvrkalo, zpívalo a kvetlo. Ale vůbec nejkrásnější byly večery u ohně, když se v kotlíku visícím na kusu dřeva vařil čaj  a člověk měl najednou tak strašně blízko lidi, které ještě před pár dny vůbec neznal.

Po šesti dnech v horách jsme se vydali směr město Aktaš. Ráz krajiny se měnil, blížili jsme se k Mongolsku, k polopoušti. Náhodou se nám podařilo chytnout autobus do Koš-agači, kde jsme noc strávili kousek za městem na písečném podloží a v pět ráno nás budil zpěv muezínů. Je až z podivem, jak v poklidu tu vedle sebe žije islám, pravoslavné křesťanství a šamanismus. Ještě den předtím jsem se dívala na modrobílé praporky vlnící se ve větru, šeptající motlitby duchům hor, které Altajci vážou na posvátné stromy nebo kůly v sedlech a u pramenů. Ti, co na Altaji zbyli, ještě žijí podle svých starých zvyků, i když jsou v nich často podivným způsobem začleněny zvyky moderní společnosti. Napadá mě třeba Ezenova hra s brokovnicí v mobilu v kontrastu s tím, že Ezen jako příslušník rodu Kapčak (vlk) nesnáší psi a kočky, protože je nesnáší vlci. S rozčleňováním společnosti na rody souvisí svatba: člověk si totiž nemůže vzít někoho ze svého rodu. Ženich má povinnost podle tradice před svatbou svátat – tedy objet příbuzné nevěsty (belkenček) a obdarovat je takovým darem, který přesně odpovídá stupni příbuzenství. Smyslem takových návštěv by mělo být větší spříznění, stmelení, v mnoha případech je to ale záminka k nespokojenosti nebo sporu (ženich nedá dostatečně velký dar podle představy rodiny). Tak se možná i altajské zvyky pomalu vyprazdňují. Každopádně Altajci proti nám mají jistě úžasnou schopnost úcty k přírodě. Ví, co jim dává, váží si toho. A umí s ní žít.

Rozloučila jsem se s Košagačou a brzy i s Altajem. Ale jeho otisk v sobě nesu dál jako chumel obrazů, emocí, prožitků, myšlenek. Tohle je pokus podělit se o ten svět – o sen, který jsem žila. Tolihar iris turbózín (šťastnou cestu) životem.

Eva Kosinová