A kdepak je ta naše humanita? Obtěžování, harašení a něžnosti.  Kdo spasí hříšníky z řad humanistů? A copak bude stát za novým logem?

Logo čili znak FHS už vlastně všichni tak trochu známe. Předchází ho totiž jeho pověst, vlastně její pověst, jde o pověst fakultní. O naší rodné FHS se v posledních měsících mluví mnoho. Což o to, to je vlastně fajn. Jen ta témata jsou, řekněme, trochu ožehavá, stejně tak jako někteří řečníci a pisatelé zapálení. Zapalují se lýtka a líce i čtenářům? Já se tu a tam zardím od smutku. Nenechá-li mě zápal studijní na holičkách, budu absolventkou fakulty humanitní, fakulty s novým logem a staronovou pověstí? Věstí to sladké zítřky nebo temnou minulost? Možno hned namítnout, že ono na tom vlastně vůbec nezáleží. Jenže ono na tom záleží mně…

Až do poloviny máje můžeme hlasovat pro nám nejlibější nové fakultní logo! Hurá? Když jsem se o této události dozvěděla poprvé, tak jsem zapochybovala o smysluplnosti takového počinu. Máme si zrovna dnes hrát na hru o hledání loga, když se hledáme samotní a obden si klademe otázku kam a proč? Jaké by asi tak měla mít logo Fakulta hledající smysl nebo Fakulta hledající sama-sebe? Možná ale nedohlédnu za horizont jen já…

Bylo pondělí 12. dubna 2010. Venku pršelo a tak jsem z jinonické studovny přeběhla do večerní auly na speciální vydání semináře Modré pondělí (mělo podtitul workshop). Poprvé po čtyřech letech studia na FHS jsem se dostala (přesněji dostavila) k takto otevřenému a neformálnímu prostoru pro komunikaci. Ujistila jsem se, že náš děkan hovoří moudře, ale tuze potichu. Seděla jsem daleko, bylo to napínavé, moje uši napnuté. Děkan řekl, že má naši fakultu rád. To je dobře. S překvapením jsem zjistila, že fakulta bude brzy slavit 10. výročí. Taky jsem viděla, že aula rozhodně není zaplněná. Lidi přišli, ale davy to tedy nebyly, bylo nás tak třicet. Byla jsem ráda, že má někdo chuť s námi o něčem mluvit. Bylo příjemné poslouchat, že se o fakultu někdo zajímá – dnes na poli grafickém a vizuálním. Celé mi to nakonec přišlo dobré a začala jsem přemýšlet, který návrh je ten nejlepší.

O týden později jsem narazila na dvojici čerstvých článků, které reflektovaly fakultní dění týkající se sexuálního obtěžování, výzkumů, komentářů, článků, kritik a diskuzí. Tak já nevím, nemáme náhodou už znak FHS vypálený všichni na čele? Jsme zástupem hříšníků, hysterických dámiček, proutníků, zaslepených výzkumníků a normativních položek? Nebo jsme snad součástí odvážného společenství, na jehož půdě se otevřely a zveřejnily problémy, které si žádají různé pohledy a společnou diskuzi? Jaký znak si potom vybrat? Nebo to někdo už odhlasoval za nás? Asi ne. Nebo snad jo?

Čtyři podivínské věty závěrem, … nebudeme se obtěžovat, nebudeme obtěžováni, nebude to těžké. Obejdeme to obloukem. Do tubusu od diplomu bude vyraženo nové logo. Lehký ohmat nám připomene naši humanitní tvář.

Praha v novém kabátě územního plánu (zdroj: www.uppraha.cz)

Líbí se ti okolí tvého bydliště? Máš v Praze svá oblíbená místa? Právě nastal čas zkontrolovat, zdali se úředníci nechystají právě tudy vést dálnici – magistrát totiž zveřejnil návrh nového územního plánu, podle kterého se v následujících letech bude v Praze stavět a budovat.
A občané mají možnost se k němu do 9. prosince 2009 vyjádřit.

Před mými okny každé dopoledne ve všední den pobíhají hulákající děti po školkovém hřišti a večer tu šumí vítr ve větvích. V novém územním plánu je ale tato zahrada označená jako „smíšená plocha“, což znamená, že tu časem může vyrůst administrativní nebo obchodní centrum.
Neony, mekáč a podzemní parkoviště – zdá se, že mám silnou motivaci připomínkovat územní plán.
A co vy?

Pod našimi okny teče…dálnice?
Nejlepší je, aby se právě teď každý do územního plánu podíval a zjistil, co se plánuje v okolí jeho bydliště. Právě na domácím dokážeme asi nejlíp posoudit, co dává a nedává smysl, případně co tu chceme a nechceme.

Jak na to
Návrh územního plánu najdete online na http://uppraha.cz/ .
Asi nejsnadnější je, když si zde vyberte výkresy → prezentace výkresů. Tady si můžete na mapě najít svoje bydliště (pozor, vyhledávání je citlivé na velká a malá písmena). Jestli vám záhadné zkratky jako VV nebo OB připomínají leda tak předměty ze základní školy, pak je možné zobrazit vysvětlivky kliknutím na mapu, nebo otevřením legendy.
Docela šikovné je ale i podívat se do „textové části“ územního plánu (hledej na úvodní stránce celého webu), protože pak o jednotlivých plochách odhalíte více. V mém případě školkového hřiště se hrozba obchoďáku či kanceláří skrývala pod vcelku nevinným označením „plochy smíšené“.

Terén: Jinonice
Ukažme si tedy na prostoru, který všichni známe, jak takový územní plán vypadá a co z něj lze vyčíst.
Zajímavou velkou plochu vidíme jihovýchodně od naší školy – v místech dnešních polí se pyšní oranžovým VV, které značí „veřejnou vybavenost“.

Výřez z územního plánu v okolí školy - černě: FHS, červeně: plochy bydlení, oranžově: veřejná vybavenost, zeleně: zeleň

Okolí školy dnes ( www.mapy.cz )

Co je to veřejná vybavenost? Textová část územního plánu praví, že hlavním využitím takové plochy jsou: „vybrané občanské vybavení zřizované nebo užívané ve veřejném zájmu jako část veřejné infrastruktury, tj. stavby a zařízení pro vzdělávání a výchovu všech stupňů včetně vysokoškolského, zdravotní služby,sociální služby, městskou správu, kulturu, církev, ochranu a bezpečnost obyvatelstva“:
A vskutku – naše univerzita už si toho všimla – v Generelu rozvoje UK do roku 2020 se dočteme, že právě tato oranžově značená plocha by mohla být v budoucnosti využita pro velký humanitní kampus.

Žlutooranžově proužkovaná část na jihu od oranžové značí plochu rekreace smíšenou s plochou veřejné vybavenosti. Dá se to interpretovat i tak, že zde může mít univerzita své golfové hřiště, bazén či zoologickou zahradu.

Chcete vyčíst víc?
http://uppraha.cz/

A ty řekni básničku. Nebo jsi v pytli! A poletíš do pekla! A že je někdy peklo na zemi? A že umíte zarecitovat říkadlo o nevolnictví v důstojném postoji? Nic nevadí. Stejně vás tam odnese. Nebojte se však. Budou se tam o vás starat ti, které už dobře znáte. Nebo je to celé naopak?

Podzim přinesl na FHS velká dramata. S prvními mrazy se přibližují i čerti a andělé. V poslední době nebylo těžké získat zdání, že FHS brzy propadne peklu celá. Naše fakulta se dostala do novin. Hurá.

Co se děje?
Docent Bystřický z Katedry elektronické kultury a sémiotiky (EKS) se podepsal na grantovou smlouvu jako statutární zástupce, kterým není. Znovu se v mediích zjevuje tři roky starý případ sexuálního obtěžování jedné z jeho studentek. Jiří Bystřický obvinění dodnes odmítá. Někteří studenti a studentky z EKS se ozývají a chtějí lepší katedru. Jiní píšou, že takhle je to celkem dobré. Akademický senát jedná. Děkan vyjednává. Rozhovory a debaty ožívají. A pak se může zdát, že nejeden padne. Na portálu UKačko.cz i ve světě opravdovém padají silná slova. Jak to celé dopadne? Jak to chodí, když spolu do školy chodí studenti a učitelé? A jak to začalo? V prosincovém čísle Humra, které vychází v úterý 1. 12., najdete čtyřstranu na toto téma. Nenechte si ujít analýzu událostí z EKS, akademického senátu, děkanátu a studentských počinů. A tu čtěte, co se do Humra už nevešlo.

Co je to EKS?
V anotaci magisterského oboru EKS u profilu absolventa stojí: „Absolvent dovede analyzovat různé sociální a symbolické systémy, procesy a vztahy, popisovat jejich zdroje a kontexty, jakož i hledat oblasti možných informačních deficitů a kolizí, včetně možnosti navrhnout adekvátní řešení.“ Mezi studenty a studentkami, kteří se podepsali pod stížnost na pedagogické působení Jiřího Bystřického, byly absolventky jen tři. Přesto se zdá, že si studující ze svých studií něco odnesli už dnes a to navzdory nedostatkům, na které si stěžují. Svůj budoucí profil obhájili celkem obstojně.

Jak ukázaly poslední dny, je dialog studentů a „fakulty“ možný a může být dokonce i tvořivý! (Spojení „studenti a fakulta“ zní zvláštně. Studenti jsou snad spíše jednou ze zásadních podmnožin fakulty než jejím doplňkem či partnerem.) V jiném pohledu mohou být proběhnuvší rozmluvy vnímány jako destruktivní. Docent Bystřický podal výpověď a k 1. lednu odchází ze školy. To však není hlavní příběh tohoto článku.

Tvořivý či destruktivní dialog: studenti a fakulta
Dnes se totiž zdá zajímavý už sám fakt, že nějaký dialog proběhl a že ho iniciovali studenti a studentky! A že vedení fakulty aktivně reagovalo. Děkan studentům v médiích děkuje za jejich odvahu. Studenti děkují děkanovi. Zdá se, že máme studentský svátek, i když za poněkud dramatických okolností. Děkan fakulty 3. listopadu 2009 mimo jiné deklaruje (celé prohlášení děkana bude 1. 12. na www.i-humr.cz): „ …jestliže se ukáže, že je pravda, že jsou studenti na této fakultě ponižováni a obtěžováni, učiním vše, co je v mých silách, aby tomu tak nebylo, bez jakýchkoli ohledů taktických, politických a společenských, bez ohledů na to, v jaké podobě budu mediálně představen. Nechci být děkan fakulty, na které se beztrestně něco takového děje.“

Studenti konzumenti
Nyní si dovolím poněkud obecnější úvahu na uvedené téma. Ze stran pedagogů na FHS lze tu a tam zaslechnout poznámku o „spotřebním přístupu studentů ke studiu“, který může znít i takto: studenti do školy jdou jen, protože musí a utíkají, co nejrychleji pryč, nejlépe s titulem. Předseda akademického senátu Aleš Svoboda pro rozhovor do prosincového Humra na otázku, zda by zavedení školného nějak ovlivnilo vztah studentů a učitelů odpověděl: „Školné se mimochodem stále platí. Platíme ho ovšem všichni, a to komukoliv, kdo vstoupí na vysokou školu. Takže třeba já přispívám na studium někomu, kdo pak, až dostuduje, mi v praxi naúčtuje třeba 1000 korun za půl hodiny právní konzultace.“ S tímto výrokem není třeba polemizovat. Podívejme se však na „současné placení školeného“ i z pohledu studentů – potažmo jejich rodičů. Většina studentů při studiu chodí do práce nebo na brigádu. I rodiče studujících platí daně. Vysoké školství si tedy opravdu platíme tak trochu všichni. (Kolik peněz se nakonec školám a učitelům dostane je otázka druhá, zásadní a palčivá. Nechme ji však pro tentokrát stranou.) Platíme, chceme vysoké školy. Chceme studovat. Kdyby tu nebyli studenti, neměly by vysoké školy v takové podobě, jako je známe dnes, smysl.

A tak snad nebudeme příliš troufalí, když budeme věřit, že vysoké školy, naši učitelé, „fakulta“, jsou tady tak trochu i pro „nás – studenty“. A pak snad vyzní oprávněně i nárok studentů na tvořivý dialog s těmi, kteří podobu školy ovlivňují z druhého břehu – s jejím vedením, učiteli.

Bojíme se vyučujících?
Podobné téma se diskutuje i na akademickém senátu, jak dokládá zápis z jednání z 10. září 2009, kde studentský senátor Alan Tyl upozornil přítomné, že neúspěchy některých studentů fakulty mohou být dány i jejich přehnaným ostychem a strachem z vyučujících. Navrhl pořádat společná setkání studentů s učiteli v malých skupinách. Přítomní pedagogové se vyjádřili, že by však spíše upřednostňovali, kdyby studenti více využívali jejich konzultačních hodin či se účastnili zkoušek a obhajob, které jsou veřejně přístupné. Senátorka Novotná též upozornila, že jistý odstup mezi učiteli a studenty vyplývá ze samotné podstaty školy a ne vždy je škodlivý.

Novinky o obtěžování
V říjnu se na Novinkách.cz objevuje článek s titulkem „Sexuální obtěžování na českých vysokých školách zažila polovina studentů“. Petr Pavlík, jeden z našich učitelů a člen výzkumného týmu, který se zmíněnou problematikou zabývá, pro Novinky.cz sděluje: „Téma sexuálního obtěžování  studujících ze strany vyučujících je ale v českém vysokoškolském prostředí tabu, alespoň pokud jde o předpisy a základní dokumenty předních univerzit.“

I profesor Sokol se nedávno vyjádřil k problému na EKS a životu na akademické půdě: „Dobře fungující katedra je živé společenství, které se ovšem musí řídit platnými předpisy, ale které vyžaduje i vzájemný respekt mezi učiteli a studenty v prostředí jisté důvěry a konec konců i zdvořilosti. Problém využívání a zneužívání osobní moci učitele pokládám stále za velmi vážný, i když se neprojeví v tak krajní podobě jako v nedávné mediální kauze jedné české fakulty.“

Zapíšeme etiku?
Akademický senát FHS UK opět zasedá 5. listopadu a senátoři po běhu událostí z EKS, které se otevřely během posledních týdnů, dospívají k zajímavé debatě. Jejich rozhovory se týkají možné prevence podobných problematických případů, které by se na fakultě opět mohly v budoucnosti objevit. Diskutuje se i etický kodex, který Univerzita Karlova na rozdíl od západních univerzit postrádá. Diskuze je odložena pro dny budoucí, ve kterých se bude projednávat, zda by vůbec mělo smysl vytvořit etický kodex přímo pro naši fakultu.

Otázkou je, zda fakultní dění posledních dnů vztahy mezi studenty a učiteli někam posune a zda je to vůbec potřeba. Trochu nadsazeně se můžeme ptát: Budou se teď učitelé obávat agilních studentů, nebo budou studenti malovat čerta na zeď, či se budou bát toho, který stojí za katedrou? A umíme vytesat společnou etiku do betonu před školou?

Autorka s omluvou děkuje za upozornění na faktické nesrovnalosti v textu. Byly opraveny.

V nedávné besedě se studenty Karlovy univerzity naznačil Václav Havel pro někoho možná překvapivou souvislost dvou mediálních kauz poslední doby – vajíčkového běsnění na mítinku sociálních demokratů a otázky způsobu prezentace extremismu v médiích. Toto přirovnání je možná nečekané, nikoliv však mylné. A vzhledem k tomu, že brzy na to se na půdě naší fakulty konal pod taktovkou Ivana Gabala workshop „Pomáhají česká média nárůstu vlivu extremismu?“, stojí za to tuto paralelu rozvést. Ukazuje se totiž, že síla médií legitimizovat a ospravedlňovat je v dnešní době internetu možná ještě větší, než jsme si mysleli. Oba zmíněné problémy jsou toho dokladem. Skutečná potíž spočívá především v tom, že ruku v ruce s takovou mocí by měla kráčet i odpovědnost. Jenže právě něco jako „etika odpovědnosti“ českým novinářům často chybí.

Ivan Gabal - organizátor a moderátor workshopu o médiích a extremismu

Proběhlá kauza vajíčkové kanonády na Andělu ukázala, že i pouhé „objektivní“ informování o událostech má své vedlejší účinky. Zvláště pokud je dávkováno s určitou četností. Stačilo pár dnů vydatného referování o původně recesistickém aktu a z hodu vajíčkem po sociálním demokratovi se stal legitimní způsob vyjádření určitého postoje. Výsledkem byla smutná podívaná na Andělu. A přitom rozhodně nemůžeme tvrdit, že by někoho novináři k házení vajec nabádali. Dokonce lze hájit, že jejich reportáže byly původně vedeny dobrými úmysly (např. zachytit násilné chování ochranky). Nicméně nakonec se ukázalo, že nebývalá pozornost věnovaná na jindy bezvýznamných mítincích tomuto fenoménu měla zcela jiné následky: udělala z házení vajíček něco běžného a vlastně i očekávaného. Kdo tedy vlastně nese za kanonádu na pražském Andělu odpovědnost? Při analýzách této události reportéři nikdy neopomenuli poznamenat, jak významnou roli v celé věci sehrál server Facebook. Zapomněli už však dodat, že mnohem významnější úlohu měli oni sami. Podlehli svodu sledovat každý mítink a čekat na svého „vajíčkáře“. Ať už byly jejich motivy jakékoliv, z jejich jednání se vytratil faktor odpovědnosti.

A právě proto vyvstává otázka, jak vlastně chápat tuto „odpovědnost“ a kde ji vzít? Na předchozím případu se ukazuje, že odpovědnost je něco, co nemůžeme vymezit zákonem a dost možná to nepostihují ani etické kodexy samotných novinářů. Skutečná etika odpovědnosti si totiž žádá něco navíc, co se nemůžeme jen tak naučit nebo zahrnout do nějakých pravidel. Žádá po mně, abych viděl za hranice jedné zprávy, události či informace, dokonce i za hranice svých dobrých úmyslů, nutí mě přemýšlet o následcích mých činů. A tak stejně jako kdysi Max Weber žádal „etiku odpovědnosti“ po politicích, je dnes namístě klást podobný požadavek na média. Tento důležitý element však po nich může stěží nárokovat nějaká třetí strana. Sami novináři musejí etiku odpovědnosti individuálně převzít, sami po sobě musejí vyžadovat tento apel, sami se musejí snažit vidět za hranice svého vlastního oboru.

Kauza s vajíčky je vlastně ještě pořád jen banálním varováním. Oblastí, kde by absence etiky odpovědnosti v našich médiích mohla mít mnohem horší následky, je právě problematika nárůstu extremismu. Ukazuje se totiž, že i pouhé informovaní, které má patřičnou četnost a je provedeno neodpovědným způsobem, vede v posledku k legitimizaci a uznání daného fenoménu. V dnešní době už se tedy nelze na články či reportáže dívat jen v jejich jednotlivosti, ale je třeba je zahrnout do celého horizontu událostí, který se s jejich pomocí dává do pohybu. Udělat velký rozhovor se členem jádra extremistické organizace je pro novináře či dané médium nepochybně výzvou. Dokonce může být rovněž vedeno dobrými úmysly – např. zobrazit daného jedince jako demagoga. Tato bezesporu lákavá výzva však nesmí přebít nebezpečí, ke kterým takový rozhovor bez ohledu na původní záměr může vést. Před takovou nešetrností nás nemusí dostatečně ochránit ani zákon, ani nějaký vnitřní kodex – v tu chvíli musí nastoupit právě odpovědnost. Přistupovat k práci v médiích, ale i ke každé jiné činnosti, s takovouto odpovědností je samozřejmě obtížné a je pravděpodobné, že člověk udělá chybu. To je vlastně v pořádku, patří to k věci. Když se však něco takového stane, je nutné si to přiznat a ve špatně nastaveném směru dál nepokračovat. I to je dokladem etiky odpovědnosti, která je dnes v médiích tak potřebná.

Původní verze textu byla zveřejněna v internetovém deníku Neviditelnypes.cz

Jakub Homolka

Po několika dlouhých debatách jsem se rozhodla vystoupit v akademickém senátu. Akademický senát, pro někoho věc mýtická, se schází každý měsíc v Jinonicích. Nedalo mi to a se svým dotazem jsem se objednala do sekce různé přes senátorku Anetu Veselskou.

Na první pohled jsou senátoři normální studenti a učitelé, ale v rukách mají neobyčejné možnosti a povinnosti. Hluboce jsem se nadechla a schovala svůj stud, jak nejhlouběji to šlo.

Část viny nese technika Hotmailu

„Dobrý den, milý senáte. Přicházím za vámi s prosbou a žádostí ohledně emailové komunikace“ začala jsem. „Komunikace na fakultě převážně probíhá v elektronické podobě, ale čím dál více se studentům stává, že jim nepřijde odpověď na jejich email. Vím, že část viny nese technika Hotmailu, kde často maily padají do spamu anebo nedorazí vůbec.“

„Ale přesto existuje procento učitelů, kteří neodpovídají. Chápu, že emailů chodí mnoho, ale pokud učitel neodepíše na email, student se obrací na jiné učitele a napíše dalších pět emailů. Emaily se tak množí geometrickou řadou. Proto bych vás chtěla požádat, jestli byste mohli učitele oslovit vy,“ pokračovala jsem ve vysvětlování problému.

„Kolegyně, učitelé by měli mít právo neodpovídat. Pochopte, že dostáváme stovky emailů a některé se dotazují na základní pravidla studia. Pokud se jedná o neadekvátní email, není nutné, aby učitel odpovídal,“ řekl Richard Zika.

„Vaše tvrzení vyplývá z nějakého průzkumu? Nebo jste se ptala jen mezi známými?“ ptala se Markéta Seligová. „Mluvila jsem asi s padesáti studenty, kteří byli skoro deprimovaní z toho, že neví, na koho se obrátit, když jim neodpovídá učitel na emaily,“ odpověděla jsem.

„Emailů chodí opravdu hodně. To mohu posoudit, když vidím, na kolik emailů odpovídá vedoucí modulu, třeba Markéta Seligová,“ zastal se učitelů Jan Horský a pan Aleš Svoboda souhlasně kýval hlavou.

„Chápu, že máte emailů mnoho. Sama chodím pomáhat panu Břicháčkovi. A když jsem připravovala ples chodilo mi denně okolo třiceti emailů a vím, že je to velmi vyčerpávající. Ale nezodpovězené emaily plodí další emaily. Nejsem tu kvůli přebytečným emailům, ale například emailům, proč dotyčná studentka nemá zapsaný výsledek zkoušky, který absolvovala nebo dotaz na konzultační hodiny, které nelze dohledat,“ snažila jsem se zapojit do debaty. Protože diskuze se opravdu rozohnila na plné obrátky.

„Každý student by měl umět najít potřebné informace, vědět, kdy a co je potřeba. Já jsem nikdy neměl takový problém. Do školy skoro nechodím a zvládám vše,“ zastal se učitelů Ondřej Hudeček.

Studenti by měli víc číst nástěnku v SISlovi

Ve výsledku celé dlouhé debaty vyplynul návrh, že studenti by měli více číst dokumenty ohledně instrukcí studia na Moodle a hlavně na SISu, který je závaznější. Spíše Moodle by měl být chápán jako doplněk. Studenti by měli psát své emaily jasněji. A hlavně by více měli chodit na konzultační hodiny a nevzdalovat se tak od života na fakultě. Vyjma kombinovaných studentů, u kterých je jasné, že nemohou vyhledávat konzultační hodiny.

Senát naopak přislíbil, že osloví LVT s prosbou o řešení technických problémů emailů. Také požádá vedoucí modulů, aby požádali učitele o vypsání konzultačních hodin do Moodle i SISla a také, aby se snažili odpovídat na emaily.

Debata to byla dlouhá a vášnivá, pro mne ale plodná. Vím, že musím hledat i v SISu a nejen v Moodle. Diskuzi senátu jsem v tomto článku zkrátila, protože by byla moc dlouhá a omlouvám se senátorům, které jsem nejmenovala.

Pokud máte nějaké jiné fakultní dotazy, nebojte se zapojit se do diskuze v senátu. Možná jde o aktuální téma, pro které je právě ten nejvyšší čas ho řešit!

Akci pro nezávislé mediální rady pořáda Studentská unie UK v rámci projektu Inventura demokracie.

….

POKRAČOVÁNÍ V DUBNOVÉM VYDÁNÍ HUMRA (čeká na vás v šatnách či před aulou)

Je to tu! Naposledy nahlížím do papírů. Opakuji si hlavní body. Promýšlím si několik vět… Vím, co mám říct, vše jsem si připravil a snad nic nepodcenil. Snad?! Toto magické slůvko pochybnosti mi bere vítr z plachet. Ubíjí mě zvídavé pohledy ostatních a já se ztrácím ve vlastních myšlenkách. Celá prezentace se díky nervozitě mění v živou noční můru.
Když jsem se přihlásil na FHS, nerozuměl jsem tu spoustě věcí. Od zkratek UKC, CŽV až po motto fakulty „Učíme číst a psát“. Během pár týdnů jsem pochopil, že jedna zkratka ovlivňuje druhou i že čtení a psaní je zaměřené na odborné texty. Opravdu – čtení a psaní si lovec kreditů užije do sytosti.

….

Zatím umíme jen číst a psát, ale neumíme mluvit!

…..

POKRAČOVÁNÍ V DUBNOVÉM VYDÁNÍ HUMRA (čeká na vás v šatnách a před aulou).

Přitom to s tím jménem tak docela nehraje. Co je dnes HU, vzniklo 1636 jako gymnázium či kolej, hlavně pro vzdělávání kazatelů, a jeden z nich, John Harvard věnoval koleji půl svého majetku (skoro 800 liber a nějakých 400 knížek). Za to dostala kolej jeho jméno. Socha, kterou tu pověrčiví turisté osahávají, je ovšem docela nedávného data a modelem byl jeden pohledný student. Od konce 18. století vznikaly další koleje a fakulty a univerzita měla zřejmě dobré jméno – aspoň Charles Dickens v Amerických poznámkách z roku 1840 ji velice chválí.

Když ji v polovině 19. století přestal přechodně podporovat stát, mohla se opřít o své úspěšné absolventy a začít shánět dárce: každá budova a pomalu každá větší místnost se po některém z nich jmenuje. O další rozvoj se přičinil energický a podnikavý president (tj. rektor) Charles W. Eliot, který tu vládl čtyřicet let (1869-1909). Vyhlásil reformu studia – zejména v tom, že místo přednášek zavedl semináře po 15-20 studentech – sehnal spoustu peněz a nastavěl plno (spíše šeredných) budov, které tu platí už jako historické. Studovalo tady hodně amerických presidentů (Roosevelt a Bush ekonomii, Kennedy jako bakalář a Obama práva) a vůbec slavných lidí; jedna z „fakult“ se jmenuje JFK School of Government, což si netroufám přeložit.

Harvard má veliký kampus v Cambridge, dva menší za řekou v Bostonu, asi osm muzejí, vlastní policii, zdravotní službu, popeláře i banku. Má své (výborné) divadlo, orchestr a spoustu pěveckých sborů. Na harvardském znaku stojí napsáno „Veritas“ a tradiční barva je crimson; teď tu ale všude visí nápis „Green is the new crimson“, protože univerzita si zakládá na tom, jak je „zelená“. Umísťuje se na prvních místech všelijakých žebříčků (většinou na tom prvním), má jednu z největších knihoven na světě (asi 15 milionů svazků, z toho snad čtvrtina na čtenáři přístupných regálech) a druhé největší nadační jmění (za nadací manželů Gatesových), skoro 40 miliard dolarů. Přes všecky krize z něho měla vloni příjem asi 3 miliard, bratru desetkrát tolik než celý rozpočet naší Almae matris.

V ostatních parametrech se jí celkem podobá: je to volné sdružení 14 fakult a institutů s asi 18 tisíci studenty, ze dvou třetin graduovaných, je dost konzervativní a zakládá si na své historii. Pro nás je důležitá tím, že když kdysi Zdeněk Pinc vymýšlel projekt bakalářského studia, hodně se řídil vzorem Harvard college. Pokud u nás přijímáme asi 30 % přihlášených (a pak jich ještě dost odpadne), tady je to daleko obtížnější. College bere asi 7 %, medicina 5 % a ostatní 10-15 % přihlášených. Přijímací řízení trvá rok, uchazeči musí posílat motivační dopisy, shánět doporučení, potvrzení o různých praxích a komise fakult vybírají velice pečlivě.

Studium je tu pěkně drahé, roční školné je něco jako 40 tisíc USD, a přesto jsem tu potkal pár Čechů, kteří se na čtyřletou college dostali. Vtip je ovšem v tom, že škola je tak bohatá, že dobrá polovina studentů má stipendium a platí vlastně „jen“ bydlení a živobytí. Na „můj“ kurz o etice a lidských právech, který učím s prof. Thiemannem, bývalým děkanem HDS, se přihlásilo skoro 60 studentů, takže došlo na motivační dopisy a výběr asi 25 z nich. Pokud mohu soudit z tohohle malého vzorku, nejsou to žádní boháči, je mezi nimi jedna Češka, jedna Maďarka (exulantka), jedna Afričanka, Ind a dvě Číňanky.

Je mezi nimi pozoruhodně mnoho lidí, kteří už mají za sebou nějakou životní zkušenost – tu s NGO v Thajsku, tu v Kolumbii, v sociální práci v Haarlemu nebo v Kapském městě. Všichni Američané – a to už hodně dlouho – na univerzitní vzdělání opravdu věří a berou studium vážně, a to ne (jen) kvůli titulu. Učitelé se jim odvděčují tím, že vypisují zajímavá témata (někdy mám pocit, že to až trochu přehánějí), že na přednášky chodí stejně vzorně jako studenti a pečlivě se připravují.

Moji studenti jsou graduates a jsou skutečně zralejší, vědí, proč tam chodí a předepsané readings (většinou?) skutečně čtou. Kurz vypadá tak, že se jednou týdně sejdeme, na každou hodinu je předepsané čtení (30 až 100 stránek), oba jako učitelé řekneme něco k tématu a dva studenti mají referáty, které den předem všem rozešlou e-mailem. Pak se diskutuje, ale dvouhodina dost přesně končí. Každý máme jednou týdně office hours, občas konzultuju po domluvě i mimo, neboť i tady hodně studentů má nějaký ten jobík, v nejlepším případě ve fakultní knihovně.

Miluju americké knihovny s natěsnanými regály, kde se knížky řadí tématicky, takže když najdete jednu, stačí se poohlédnout v nejbližším okolí a máte bibliografii. Hlavní harvardská knihovna (Widener) je obrovské bludiště čtyř podzemních pater, kde se ale najde skoro všecko. České knížky, kterých je tu prý největší sbírka mimo ČR, na regálech většinou nejsou, ale objednají se po internetu a druhý-třetí den jsou spolehlivě k dispozici v kterékoli z větších knihoven, jak si vyberete. Skoro všechno se půjčuje domů, a to na pět měsíců, pokud to potřebuje někdo jiný, může si knihu vyžádat a mně přijde urgence.

Možná je to opovážlivé a možná, že HDS není úplně typická, ale odvážil bych se říct, že mezi studenty a učiteli tady a v Praze není propastný rozdíl; většina našich kolegů by tu asi obstála, museli by se ovšem činit. Harvard také dobře platí a profesorský úvazek obnáší obvykle dva kurzy týdně, takže si toho všichni velice hledí. Nicméně můj celkový dojem není pro nás zdrcující, spíše naopak; a když vyložím kolegům, jak jsme na tom s rozpočtem, vidím úžas v jejich očích. Také fakultní „úřad“ – řekl bych – funguje u nás možná dokonce líp, minimálně nedělá tolik zbytečného.

Tak, to byla spíš taková informativní přednáška, příště třeba napíšu něco zábavnějšího – třeba o jídle, o amerických hasičích nebo o průmyslovém muzeu ve Walthamu. Zatím si můžete vyzkoušet harvardský katalog (stačí napsat do Googlu „Hollis“) a koncem ledna (doufejme) nashledanou v Praze.

Váš Jan Sokol

foto: archiv Jana Sokola