Humr » Povídka na pokračování

Noc na FHS – povídka na pokračování, díl III. – hlasujte o dalším dění!

Tomáš Přibyl — Mon, 18 May 2009 08:33:40 +0000

Fakulta humanitních studií je oprávněně označována za zvláštní. Hlavním důvodem tohoto označení ale není výjimečná forma liberální výuky, ani nevyhraněná všeobecnost bakalářského studia, ale především studenti. Ti, kterým jiní neřeknou jinak než „fhsáci“. A jedna z předních vlastností takového „fhsáka“ se právě probudila i ve vystrašeném studentovi krčícím se na podlaze auly. Petr byl zvědavý.

Co to mohlo být? Nastražil uši, ale všude vládlo hrobové ticho. Jenom slabé světlo prosvítalo rozbitými dveřmi a člověk v případě ohrožení podvědomě vyhledává právě osvětlená místa. Zvedl se a zamířil ke dveřím. Zastavil se kousek od nich a prohlížel si je. Dveře nevletěly do auly pouze proto, že se otevíraly na druhou stranu. Ať už udeřilo do dveří cokoliv, nebylo to nic ostrého. Ve dveřích nebyl žádný zářez. Úder dopadl někam na střed dveří, které se zlomily a desky se prohnuly dovnitř.

Jenom nahlédnu na chodbu, ujišťoval sám sebe Petr. Šmejdil okem dírou ve dveřích, ale nikde nic, pouze v šatně svítilo nějaké slabé světlo. Vše vypadalo, jako by se před chvílí nic nestalo. Možná bych se mohl dostat ven. Sáhl na kliku a okamžitě toho litoval, protože se ozvalo prasknutí a levá deska dveří se zhroutila do auly. Student mimoděk stáhl hlavu mezi ramena a přivřel oči. Kruci!

Když se ozvěna utišila, nastalo opět ticho. Teď rychle a hlavně potichu! Petr vyšel na chodbu a rozhlédl se. Vpravo směrem k vrátnici, uviděl rozházenou řadu židlí u zdi, a nad nimi…. Teprve z chodby byla vidět velikost prohlubně ve zdi.

Ať to udělal kdokoliv, je už pryč. A já bych měl být taky pryč! Opatrně vykročil podél zdi směrem k východu. Sunul jednu nohu před druhou, jemně našlapoval a vyhýbal se rozházeným židlím. Instinkt mu napovídal, že by měl utíkat, ale student to ignoroval. Když byl zhruba uprostřed mezi dvěma vstupy do auly, ucítil pod nohou zvláštní nepravidelnost. Podíval se pod sebe, ale v šeru toho moc neviděl. Světlo z šatny svítilo dostatečně na to, aby bylo vidět, ale nestačilo k osvětlení celé chodby. Petr se nahnul, aby si lépe prohlédl na co to šlápl. Byla to rýha.

Rýha v podlaze? Tu muselo způsobit to samé, co udělalo díru ve dveřích a ve zdi. Táhla se od zdi někam směrem do chodby a… počkat! Není tady pouze jedna rýha, ale rovnou tři! A vedou někam nalevo od něj, směrem k šatnám. Jako potvrzení jeho objevu se po jeho levé ruce ozvalo vrznutí. Mladík otočil hlavu za zvukem, aby se podíval, co jej způsobilo.

Dřevěná socha, která zdobí chodbu přímo naproti dveřím do auly, a která dávala mezi studenty vzniknout šíleným úvahám o jejím smyslu, se pohnula. Tři ze čtyř sloupů, které spojovaly horní kolo se základnou se, vytočily do všech stran a za skuhravého skřípění zvedly čtvrtý sloup, který tak utvořil jakési tělo společně s hlavou v podobě dřevěného kruhu. Pavoukovité monstrum ve své hrůzné velikosti strnulo a jen tak lehce kývalo svou hlavou na dlouhém dřevěném krku.

Note: There is a poll embedded within this post, please visit the site to participate in this post's poll.

Noc na FHS – povídka na pokračování, díl II.

Tomáš Přibyl — Tue, 14 Apr 2009 16:04:58 +0000

Přednáška už očividně skončila, zamumlal si pro sebe Petr. Co na plat, je čas jít domů. Posbíral si své věci, sklidil je do batohu a pro nedostatek světla se opatrně vydal po točitém schodišti dolů ke dveřím. Jeho oči už si přivykly na tmu a tak se před dveřmi na chodbu zastavil a naposledy se rozhlédl po prázdné aule. Takový klid, napadlo ho. Otočil se a stiskl kliku.
Nechybělo mnoho a narazil by do dveří. Jsou zamčené? Petr chvíli stál v němém úžasu. To se před zamknutím místnosti nikdo ani nepodívá, jestli v ní nikdo není? No to si snad dělají srandu! Ach jo, tohle se může stát jenom mně! No nic, tak budu chvíli bušit na dveře a někdo to snad uslyší. Petr zatnul ruku v pěst a hlasitě zaklepal na dveře.
„Haló! Je tam někdo? Jsem zamčený v aule!“
Žádná odpověď.
„No tak haló! Jsem v aule, někdo laskavě odemkněte!“
Stále žádná odezva. Tentokrát na dveře hlasitě zabušil. A jakoby za dveřmi slyšel pohyb.
„Haló, jsem tady v aule!“
Ticho. Přiložil ucho na dveře, aby lépe slyšel. Do ucha se mu odráželo tupé šumění, které člověk slyší ve chvíli, kdy je všude ticho. Že by se mu ten zvuk pohybu jenom zdál? No, halucinace snad ještě nemám, zašklebil se pro sebe student a už chtěl odtáhnout ucho ode dveří, když v tom monotónní šumění přerušil slabý, ale jasný zvuk. Jakoby někdo táhnul něco po zemi. Co to může být za zvuk? Že by ve škole byly myši? Ale myš by nemohla vydávat takovýhle zvuk, co by tak mohla táhnout? To je přeci nakonec jedno, ne? Hlavní je, že tam někdo je a když tam někdo je, tak sežene klíče a odemkne mi. Poodstoupil tedy ode dveří a rozmáchl se, že znovu zabuší na dveře.
Prásk! Rána skoro vylomila dveře do auly a okolo dveří se sypala omítka. Petr leknutím uskočil do zadu, zakopl o židli a přepadl na další řadu židlí. Co to sakra…?!
Prásk! Rána nedopadla na dveře, ale na zeď, těsně vedle dveří, obložení stěny se rozletělo a zeď se lehce prohnula do auly. To už se Petr po zemi rychle sunul pryč. Krev mu tepala na spáncích a na zádech pocítil studený pot. Dýchal rychle a přerývavě. Snažil se uklidnit, ale moc úspěšný nebyl. Co to bylo za rány? Znělo to, jako kdyby někdo vzal bourací kladivo a vší silou praštil nejdřív do dveří a potom do zdi vedle nich. Ale v tom případě to muselo být opravdu velké bourací kladivo. Nechtěl ani pomyslet, jak velký by musel být ten, kdo by tak velkým nástrojem vládl.
Uplynulo asi třicet vteřin, které se Petrovi táhly jako hodiny, ale další rána nepřišla. Co to mělo celé znamenat? Že by noční ostraha fakulty byla až takhle nevrlá? Není se jim co divit, nudná práce, neplacené přesčasy, rozházené biologické hodiny… Ježíši, co je tohle za stupidní úvahu, napomenul se v duchu. Jisté bylo to, že jeho volání a klepání mělo úspěch – někdo, nebo možná něco, si ho všimlo. Petr nebyl schopen odhadnout, jestli je to dobře nebo špatně. Všiml si, že skrz dvoukřídlé dveře, které byly po úderu podivně vytočené, přestože ještě držely pohromadě, je vidět měkké světlo z chodby před aulou. Všude se rozhostilo ticho a jediným zvukem se tak stal Petrův zpomalující se dech.

Note: There is a poll embedded within this post, please visit the site to participate in this post's poll.

Noc na FHS – povídka na pokračování, díl I.

Tomáš Přibyl — Wed, 01 Apr 2009 16:46:54 +0000

Petr si vyhlédl místo v útulném koutě na ochozu a usedl v lehkém přítmí na modře polstrovanou židli. Do auly asi minutu na to vešel jedněmi ze dvou dvoukřídlých dveří magistr Skripnik a sotva usedl za katedru, začal vykládat látku. Člověk a náboženství, název, který by odradil nejednoho nekřesťansky smýšlejícího Čecha. V podstatě šlo o zajímavý kurz o dějinách a vývoji náboženství vycházející z knihy profesora Sokola – jednoho ze zakladatelů fakulty, kterou Petr navštěvuje již druhým rokem. Student se podrbal v kratších tmavších vlasech a rozhlédl se po aule, zatímco vyučující mluvil o slovech Ježíše a jejich smyslu.
Aula byla velká a víceméně čtvercová místnost, kam se mohlo dle oficiálních prohlášení natěsnat kolem tří set studentů. Ve srovnání s tímto číslem teď zela aula pochmurnou prázdnotou. Kolem auly se táhl ochoz plný židlí, který byl přerušen pouze v přední části místnosti, kde byla umístěna vyvýšená katedra, tabule a promítací plátno, na kterém se zrovna objevil výjev z Bible, který Skripnik komentoval. Petr ho však nevnímal, jeho myšlenky bezcílně bloudily kolem.
Střecha auly byla prosklená a v tuto hodinu se v ní odrážela jenom tma podzimního večera. Pršelo. Je zvláštní, jak mohou být některé zvuky uklidňující – praskání ohně v krbu, vrnění kočky stočené na klíně anebo právě zvuk padajících kapek. Petr jenom matně zaznamenal, že mu těžknou víčka a s nimi i celá hlava. Poddal se moci tichého rytmického klapotu deště a jeho světle modré oči se pomalu zavřely.
Zajímalo by mě, jestli ví Skripnik o knize Člověk a náboženství víc, než její autor, utrousil pro sebe tiše. Ve skutečnosti Petr vůbec nic neřekl, myšlenka pouze proletěla jeho myslí, stejně jako stovky jiných myšlenek, představ a fantaskních vizí. Právě teď stál v ohromné zahradě. Snažil se dohlédnout na její konec, ale kam se podíval, všude viděl pouze rozkvetlé stromy a všemožné keře, které od sebe dělilo pouze nehybné moře zelené trávy. Spícího studenta zaplavil pocit klidu.
Z nenadání pocítil ostrý závan chladu. Po zádech mu přeběhlo zamrazení a zježily se mu chlupy na krku. Bože, jak reálné dokážou být některé sny! Otočil se, aby si mohl prohlédnout zdroj chladu. Obraz se změnil. Už nestál v kvetoucí zahradě, ale stál v temné pustině, na jejímž horizontu zuřily obrovské požáry. Ze zčernalé země pod jeho nohama se kouřilo. Spáleniště. Stál uprostřed sežehlé půdy a do nosu ho udeřil hrozivý zápach síry. Šustot. Jakoby za ním někdo prošel. Otáčel hlavou na všechny strany, ale nikde neviděl nic než pustou krajinu. „Petře!“
Málem spadl ze židle, jak se lekl. Byl to dívčí hlas, který vykřikl jeho jméno. Slovo ale nebylo to, co ho naplnilo hrůzou a vytrhlo ze spánku, šlo o to, jak hlas křičel – byl naplněn zoufalstvím, bolestí, utrpením… Petr marně hledal výrazy k popsání emocí, které obsáhl jeden krátký výkřik. Noční můru už neměl hodně dlouho. Zatřepal hlavou ze strany na stranu, aby se ze snu probudil a rozhlédl se kolem sebe. Chvilku mu trvalo, než se ve tmě zorientoval. Seděl na židli na ochozu auly, která se topila v tichu a v temnotě.