Humr » TVORba

Noc na FHS – povídka na pokračování, díl III. – hlasujte o dalším dění!

Tomáš Přibyl — Mon, 18 May 2009 08:33:40 +0000

Fakulta humanitních studií je oprávněně označována za zvláštní. Hlavním důvodem tohoto označení ale není výjimečná forma liberální výuky, ani nevyhraněná všeobecnost bakalářského studia, ale především studenti. Ti, kterým jiní neřeknou jinak než „fhsáci“. A jedna z předních vlastností takového „fhsáka“ se právě probudila i ve vystrašeném studentovi krčícím se na podlaze auly. Petr byl zvědavý.

Co to mohlo být? Nastražil uši, ale všude vládlo hrobové ticho. Jenom slabé světlo prosvítalo rozbitými dveřmi a člověk v případě ohrožení podvědomě vyhledává právě osvětlená místa. Zvedl se a zamířil ke dveřím. Zastavil se kousek od nich a prohlížel si je. Dveře nevletěly do auly pouze proto, že se otevíraly na druhou stranu. Ať už udeřilo do dveří cokoliv, nebylo to nic ostrého. Ve dveřích nebyl žádný zářez. Úder dopadl někam na střed dveří, které se zlomily a desky se prohnuly dovnitř.

Jenom nahlédnu na chodbu, ujišťoval sám sebe Petr. Šmejdil okem dírou ve dveřích, ale nikde nic, pouze v šatně svítilo nějaké slabé světlo. Vše vypadalo, jako by se před chvílí nic nestalo. Možná bych se mohl dostat ven. Sáhl na kliku a okamžitě toho litoval, protože se ozvalo prasknutí a levá deska dveří se zhroutila do auly. Student mimoděk stáhl hlavu mezi ramena a přivřel oči. Kruci!

Když se ozvěna utišila, nastalo opět ticho. Teď rychle a hlavně potichu! Petr vyšel na chodbu a rozhlédl se. Vpravo směrem k vrátnici, uviděl rozházenou řadu židlí u zdi, a nad nimi…. Teprve z chodby byla vidět velikost prohlubně ve zdi.

Ať to udělal kdokoliv, je už pryč. A já bych měl být taky pryč! Opatrně vykročil podél zdi směrem k východu. Sunul jednu nohu před druhou, jemně našlapoval a vyhýbal se rozházeným židlím. Instinkt mu napovídal, že by měl utíkat, ale student to ignoroval. Když byl zhruba uprostřed mezi dvěma vstupy do auly, ucítil pod nohou zvláštní nepravidelnost. Podíval se pod sebe, ale v šeru toho moc neviděl. Světlo z šatny svítilo dostatečně na to, aby bylo vidět, ale nestačilo k osvětlení celé chodby. Petr se nahnul, aby si lépe prohlédl na co to šlápl. Byla to rýha.

Rýha v podlaze? Tu muselo způsobit to samé, co udělalo díru ve dveřích a ve zdi. Táhla se od zdi někam směrem do chodby a… počkat! Není tady pouze jedna rýha, ale rovnou tři! A vedou někam nalevo od něj, směrem k šatnám. Jako potvrzení jeho objevu se po jeho levé ruce ozvalo vrznutí. Mladík otočil hlavu za zvukem, aby se podíval, co jej způsobilo.

Dřevěná socha, která zdobí chodbu přímo naproti dveřím do auly, a která dávala mezi studenty vzniknout šíleným úvahám o jejím smyslu, se pohnula. Tři ze čtyř sloupů, které spojovaly horní kolo se základnou se, vytočily do všech stran a za skuhravého skřípění zvedly čtvrtý sloup, který tak utvořil jakési tělo společně s hlavou v podobě dřevěného kruhu. Pavoukovité monstrum ve své hrůzné velikosti strnulo a jen tak lehce kývalo svou hlavou na dlouhém dřevěném krku.

Note: There is a poll embedded within this post, please visit the site to participate in this post's poll.

Noc na FHS – povídka na pokračování, díl II.

Tomáš Přibyl — Tue, 14 Apr 2009 16:04:58 +0000

Přednáška už očividně skončila, zamumlal si pro sebe Petr. Co na plat, je čas jít domů. Posbíral si své věci, sklidil je do batohu a pro nedostatek světla se opatrně vydal po točitém schodišti dolů ke dveřím. Jeho oči už si přivykly na tmu a tak se před dveřmi na chodbu zastavil a naposledy se rozhlédl po prázdné aule. Takový klid, napadlo ho. Otočil se a stiskl kliku.
Nechybělo mnoho a narazil by do dveří. Jsou zamčené? Petr chvíli stál v němém úžasu. To se před zamknutím místnosti nikdo ani nepodívá, jestli v ní nikdo není? No to si snad dělají srandu! Ach jo, tohle se může stát jenom mně! No nic, tak budu chvíli bušit na dveře a někdo to snad uslyší. Petr zatnul ruku v pěst a hlasitě zaklepal na dveře.
„Haló! Je tam někdo? Jsem zamčený v aule!“
Žádná odpověď.
„No tak haló! Jsem v aule, někdo laskavě odemkněte!“
Stále žádná odezva. Tentokrát na dveře hlasitě zabušil. A jakoby za dveřmi slyšel pohyb.
„Haló, jsem tady v aule!“
Ticho. Přiložil ucho na dveře, aby lépe slyšel. Do ucha se mu odráželo tupé šumění, které člověk slyší ve chvíli, kdy je všude ticho. Že by se mu ten zvuk pohybu jenom zdál? No, halucinace snad ještě nemám, zašklebil se pro sebe student a už chtěl odtáhnout ucho ode dveří, když v tom monotónní šumění přerušil slabý, ale jasný zvuk. Jakoby někdo táhnul něco po zemi. Co to může být za zvuk? Že by ve škole byly myši? Ale myš by nemohla vydávat takovýhle zvuk, co by tak mohla táhnout? To je přeci nakonec jedno, ne? Hlavní je, že tam někdo je a když tam někdo je, tak sežene klíče a odemkne mi. Poodstoupil tedy ode dveří a rozmáchl se, že znovu zabuší na dveře.
Prásk! Rána skoro vylomila dveře do auly a okolo dveří se sypala omítka. Petr leknutím uskočil do zadu, zakopl o židli a přepadl na další řadu židlí. Co to sakra…?!
Prásk! Rána nedopadla na dveře, ale na zeď, těsně vedle dveří, obložení stěny se rozletělo a zeď se lehce prohnula do auly. To už se Petr po zemi rychle sunul pryč. Krev mu tepala na spáncích a na zádech pocítil studený pot. Dýchal rychle a přerývavě. Snažil se uklidnit, ale moc úspěšný nebyl. Co to bylo za rány? Znělo to, jako kdyby někdo vzal bourací kladivo a vší silou praštil nejdřív do dveří a potom do zdi vedle nich. Ale v tom případě to muselo být opravdu velké bourací kladivo. Nechtěl ani pomyslet, jak velký by musel být ten, kdo by tak velkým nástrojem vládl.
Uplynulo asi třicet vteřin, které se Petrovi táhly jako hodiny, ale další rána nepřišla. Co to mělo celé znamenat? Že by noční ostraha fakulty byla až takhle nevrlá? Není se jim co divit, nudná práce, neplacené přesčasy, rozházené biologické hodiny… Ježíši, co je tohle za stupidní úvahu, napomenul se v duchu. Jisté bylo to, že jeho volání a klepání mělo úspěch – někdo, nebo možná něco, si ho všimlo. Petr nebyl schopen odhadnout, jestli je to dobře nebo špatně. Všiml si, že skrz dvoukřídlé dveře, které byly po úderu podivně vytočené, přestože ještě držely pohromadě, je vidět měkké světlo z chodby před aulou. Všude se rozhostilo ticho a jediným zvukem se tak stal Petrův zpomalující se dech.

Note: There is a poll embedded within this post, please visit the site to participate in this post's poll.

Noc na FHS – povídka na pokračování, díl I.

Tomáš Přibyl — Wed, 01 Apr 2009 16:46:54 +0000

Petr si vyhlédl místo v útulném koutě na ochozu a usedl v lehkém přítmí na modře polstrovanou židli. Do auly asi minutu na to vešel jedněmi ze dvou dvoukřídlých dveří magistr Skripnik a sotva usedl za katedru, začal vykládat látku. Člověk a náboženství, název, který by odradil nejednoho nekřesťansky smýšlejícího Čecha. V podstatě šlo o zajímavý kurz o dějinách a vývoji náboženství vycházející z knihy profesora Sokola – jednoho ze zakladatelů fakulty, kterou Petr navštěvuje již druhým rokem. Student se podrbal v kratších tmavších vlasech a rozhlédl se po aule, zatímco vyučující mluvil o slovech Ježíše a jejich smyslu.
Aula byla velká a víceméně čtvercová místnost, kam se mohlo dle oficiálních prohlášení natěsnat kolem tří set studentů. Ve srovnání s tímto číslem teď zela aula pochmurnou prázdnotou. Kolem auly se táhl ochoz plný židlí, který byl přerušen pouze v přední části místnosti, kde byla umístěna vyvýšená katedra, tabule a promítací plátno, na kterém se zrovna objevil výjev z Bible, který Skripnik komentoval. Petr ho však nevnímal, jeho myšlenky bezcílně bloudily kolem.
Střecha auly byla prosklená a v tuto hodinu se v ní odrážela jenom tma podzimního večera. Pršelo. Je zvláštní, jak mohou být některé zvuky uklidňující – praskání ohně v krbu, vrnění kočky stočené na klíně anebo právě zvuk padajících kapek. Petr jenom matně zaznamenal, že mu těžknou víčka a s nimi i celá hlava. Poddal se moci tichého rytmického klapotu deště a jeho světle modré oči se pomalu zavřely.
Zajímalo by mě, jestli ví Skripnik o knize Člověk a náboženství víc, než její autor, utrousil pro sebe tiše. Ve skutečnosti Petr vůbec nic neřekl, myšlenka pouze proletěla jeho myslí, stejně jako stovky jiných myšlenek, představ a fantaskních vizí. Právě teď stál v ohromné zahradě. Snažil se dohlédnout na její konec, ale kam se podíval, všude viděl pouze rozkvetlé stromy a všemožné keře, které od sebe dělilo pouze nehybné moře zelené trávy. Spícího studenta zaplavil pocit klidu.
Z nenadání pocítil ostrý závan chladu. Po zádech mu přeběhlo zamrazení a zježily se mu chlupy na krku. Bože, jak reálné dokážou být některé sny! Otočil se, aby si mohl prohlédnout zdroj chladu. Obraz se změnil. Už nestál v kvetoucí zahradě, ale stál v temné pustině, na jejímž horizontu zuřily obrovské požáry. Ze zčernalé země pod jeho nohama se kouřilo. Spáleniště. Stál uprostřed sežehlé půdy a do nosu ho udeřil hrozivý zápach síry. Šustot. Jakoby za ním někdo prošel. Otáčel hlavou na všechny strany, ale nikde neviděl nic než pustou krajinu. „Petře!“
Málem spadl ze židle, jak se lekl. Byl to dívčí hlas, který vykřikl jeho jméno. Slovo ale nebylo to, co ho naplnilo hrůzou a vytrhlo ze spánku, šlo o to, jak hlas křičel – byl naplněn zoufalstvím, bolestí, utrpením… Petr marně hledal výrazy k popsání emocí, které obsáhl jeden krátký výkřik. Noční můru už neměl hodně dlouho. Zatřepal hlavou ze strany na stranu, aby se ze snu probudil a rozhlédl se kolem sebe. Chvilku mu trvalo, než se ve tmě zorientoval. Seděl na židli na ochozu auly, která se topila v tichu a v temnotě.

Povídka: Dva květináči

externi — Sun, 08 Mar 2009 00:28:43 +0000

Kdysi a kdesi, na samém konci okenního parapetu seděli dva květináči. Jeden byl velký, těžký, kamenný, druhý pak malý, vypálený z hlíny. Oba dva měli v sobě zasazenou stejnou rostlinu, ale zatímco kamenný květináč ji měl o mnoho vzrostlejší a klonila se mu hluboce do pokoje, hliněný nechal tu svou menší opírat se o okno. Přes tlusté kamenné stěny velkého květináče jen těžko prodíral se sluneční svit, stejně tak i občasný chlad, a proto bylo o hnízdící rostlinu dobře postaráno. Naproti tomu tenké stěny malého květináče nedržely teplo v půdě téměř vůbec, a pokud svítilo slunko přes celý den, byly celé rozpálené, pokud za oknem poletovaly vločky, byly zkřehlé mrazem. Podobně to bylo i s rázovitostí obou květináčů.
Když jednou takhle slunce pražilo do okenní tabule, za kterou byli oba květináči usazení, povídá malý velkému: „A to mi povězte, pane, že vy tu kytku necháte padat tak k zemi? Dybyste se otočil k oknu, ona by se vám vypnula až do stropu, a jaký by na ni byl pak krásný pohled. Dyť takhle si ani toho slunka pořádně neužije.“ Velký květináč, otočiv se v půlkruhu na stranu, z které uslyšel hlas, odpověděl těžkým, přesto laskavým hlasem: „Promiňte, pane kolego, asi jsem vás neslyšel, byl jsem zrovna stočen na druhou stranu. Na co jste se ptal?“ Hliněnáč si pomyslil odpověď: „Mně je úplně jasné proč smě neslyšel – spal si. Spal jsi jako skoro pořád během dne, a o kytku se nestaráš.“ Ale to mu neřekl. Místo toho povídá: „Koukněte se, milý příteli, jak ta moje kytka stojí rovně, jak by v sobě měla vpravenou tyčku, kterak si může užívat teplých paprsků. Kdežto ta vaše ospale se naklání přes okraj a hrozí, že vás jednoho dne vezme s sebou.“„Rostlina, jež oba neseme, nazývá se pantoflíček poléhavý a ve svém přirozeném skalistém prostředí tvoří květy na konci dlouhého zahnutého těla, aby tak snáz dosáhla na okolo poletující pyl. A pokud jde o to, že by mě snad jednou vzala přes okraj, nebojte se, já jsem vyrobený z těžkého kamene a nikdo se mnou jen tak nehne.“ Odpovídal těžký květináč se stále se zvětšujícím kamarádským úsměvem. Po chvíli zamyšlení, jelikož hliněný stál jak zařezaný a měl-li by pusu, byla by jistě otevřena od nosu k bradě, dodal: „Myslel jsem, že právě proto, že jste menšího vzrůstu a vyroben z hlíny, stavíte svůj pantoflíček proti oknu, kde se vám může v těchto dnech i popálit, kde však nehrozí nebezpečí, že by vás rostlinka strhla dolů k zemi.“ Hliněný se nezmohl chvíli na odpověď, překvapila ho znalost mnohaletého jeho přítele, o níž nevěděl. Stejně tak ho překvapilo, že se o rostlinu celý čas staral špatně a jeho přítel dobře. Při zmínce o pantoflíčku dokonce němě obrátil svůj zrak kamsi ke svému dnu, než si uvědomil, o čem je řeč.

Před Kamenným se zastyděl. Kdyby byl býval jiný čas, jistě by se svému kamarádovi omluvil a oba by se nad tím pozasmáli, jistě by se i nechal přiučit, ale slunce za oknem dosáhlo svého vrcholu a opřelo se do okenní tabule plnou silou – Hliněného horkokrevnost dosáhla svého vrcholu též. „Cha, co by mi taková malá kytička mohla udělat. Pouštím jí dólu, pouštím, vždy když spíte, ale teď, když máme tak krásné počasí, nechávám jí trochu se vynadívat. Ale koukám, už máme poledne, bude lepší jí schovat, zase.“ A na tato slova počal se květináč pomaličku a velice obezřetně otáčet kolem vlastní osy. Květ pantoflíčku se otáčením sunul po tabuli stále níž a níž, pak se dotkl parapetu a ploužil se k okraji a ještě za něj. Když byl květ již půlkou nad propastí, ucítil Hliněný, jak se lehce nadzvedává jeho část obrácená k oknu. Zalekl se, ale nyní již nešlo před pohledem Kamenného přestat: „Co by si asi pomyslel?“ Ještě chvíli zkoušel převalit květ přes okraj, ale nakláněl se stále víc. To zpozoroval i Kamenný: „Inu, nechte toho, příteli. Květ se zjevně zvětšil a nyní už se nedá unést, stáhl by vás dolů. Nechte ho klidně na parapetu, tam mu bude taky dobře.“ Tato slova působila na rozpálený květináč jako vosí bodnutí. Kolem dokola se rozhlédl a nad sebou na polici uviděl konvičku. Zahlaholil na ni: „Drahá paní, mohla byste mě trochu zavlažit? Slunce do mě pere, chudinka kytička, podívejte na ni, mi chřadne. Prosím, zalijete mě trošku?“ Konývka na to odpověděla: „No bodéť, že vás zalijů. Řekněte si, až budete mít dóst.“ A začala ze své výšky spouštět vodu přímo do květináče. Hliněný dlouho nic neříkal a Konývce to už bylo divné, když v tom se ozval, že už má dost a že moc děkuje. V té chvíli voda ve květináči dosahovala jeho vršku a dodala mu tak potřebné zatížení. Teď už si Hliněný dovolil převalit květ přes okraj. Když to udělal, celou svou vahou se zapřel do parapetu a čekal, až se květ zhoupne. Květ se zhoupl, květináč nadzdvihl, ale hned ho zase spustil dolů – voda udělala své a květináč se mohl radovat, že udrží rostlinu stejně jako Kamenný. Hliněný se pak usmál na svého přítele: „No tak vidite, stačila špetka důvtipu.“ A tetelil se blahem, jak celou věc elegantně vyřešil.

Avšak voda je živel nestálý, jednou je z ní led, podruhé třeba rybník, potřetí lehká pára. Rozpálená hlínovina, teplá zemina a neustávající proud tepla za oknem udělaly z již tak teplé vody z konvičky, na kterou část dne doléhalo slunce, její třetí skupenství, tedy páru, a ta pomalu opouštěla hliněný květináč směrem ke stropu. Jak tak v hliněném ubývalo rychle vody, a tedy i nutné hmotnosti, která ho držela na místě, začal se květináč postupně naklánět k propasti. Všiml si toho a počal volat na konvičku: „Konývko, drahá Konývko, potřebuju Vaši pomoc. Kytka mě táhne dólu a já jí v tom nemůžu zabránit. Zkrop mě ještě maličko, za chvilku zaleze slunce a přes noc už jí udržím.“ „Boužél,“ odpověděla Konývka, „všechnů mojí vodů už sis vzál, další až zítra dostanů. Do téj doby ti pomoci nemohů.“ Hliněný květináč začal naříkat a lkát a do toho se stále nakláněl více a více na stranu k propasti. Ve chvíli, kdy už bylo naklonění nebezpečné, uviděl ho Kamenný, který byl celou dobu obrácený na druhou stranu: „Proboha, květináči, honem se otoč k oknu a dostaň květ zpátky na parapet nebo tě vezme s sebou a bude s tebou ámen.“ Hliněný to zkoušel, seč mohl, ale květ byl moc těžký, nemohl ho dostat zpátky. „Musíš to ještě chvíli vydržet, já na tebe nedosáhnu. Za chvíli zapadne slunce, a přijde člověk, ten ti pomůže“. Slunce postupně mizelo za obzorem a Hliněný se držel již jen malou částí svého spodního okruží, když v tom…se neudržel a spadl i s pantoflíčkem na zem, kde se na hrubé dřevěné podlaze rozletěl do mnoha střepů a střípků.

Všichni, kdo to viděli, byli zděšeni, Konývka jen na sucho polkla. Kamenný květináč se dlouho koukal na obrázek, který po jeho příteli na podlaze zbyl, koukal se též na místo, kde jeho přítel po celá léta seděl a nemohl uvěřit, že tam nikdo není. „To proklaté slunce“, neslyšně a i nepřesvědčivě zamumlal.
Na jeho zádech rostl tlak. Otočil se a uviděl před sebou ostatní květináče z druhé strany římsy. Chvíli se neměl k řeči, ale když viděl ustrašené pohledy svých přátel, promluvil: „Stalo se něco strašného…“

autor: Petr Havlíček