"Jedna z Havlových podob je podoba bohéma a antinacionalisty. Takže tradice umělců, kteří se v Montmartru scházeli, podle mě velmi odpovídá jeho duchu." (foto: archiv Knihovny Václava Havla)

Budeme si povídat o Václavu Havlovi, kterým se zabýváte nejen tady na fakultě, ale i mimo ni. Nedávno nám Havla připomněl váš bratr, který složil píseň, po níž následovala docela mediální smršť. Ostatně jen v posledním půlroce jsme zaznamenali uvedení filmu Občan Havel, po něm festival Jeden svět, kde se Havel opět objevoval na plakátech, teď nás čeká Občan Havel přikuluje. Právě na jeden z plakátů Jednoho světa, který visel zde v Jinonicích, dopsal fixou kdosi „Ať žije kult Václava Havla.“ Co myslíte, byla to ironie nebo nadšené zvolání?

Ano, všiml jsem si. To byla samozřejmě ironická poznámka…

Na druhou stranu kult je docela silný zrovna v současné době – čím vysvětlujete nástup kultu právě v dnešních dnech?

Má to dva důvody. Jeden je 20. výročí sametové revoluce. Jak společnost často žije výročími, tak už od ledna letošního roku zřetelně žije výročím pádu komunismu a začátku svobody a tím pádem se samozřejmě mediální pozornost obrací k postavě Václava Havla daleko víc než předtím.

Druhý důvod je onen poměrně velký odliv pozornosti, který nastal poté, co Havel odešel z hradu a stáhl se do soukromí. Po tolika letech prezidentství byl unaven – ale, jak se ukázalo stáhl se také proto, že chtěl psát. Až potom, po několika letech, o sobě znova dal vědět. Jednak knížkou (Prosím, stručně), jednak hrou (Odcházení), a pak – to asi nikdo neplánoval – se objevily i filmy. Přičemž já za nejpodstatnější pokládám film Občan Havel, který Pavel Koutecký připravoval mnoho let. To mohlo vytvořit dojem, že je „přehavlováno“.

V „přehavlování“ vidím určitý akt historické spravedlnosti po tom, co si užíval v posledních letech prezidentsví, kdy mu spílal kdejaký novinářský šmudla. Ale myslím, že ani dnes by v žádném případě neměl vznikat kult. Kdyby se říkalo „Havel vždycky všechno udělal správně“, byl bych první, kdo by se proti tomu postavil. Knihovna by měla prezentovat jakési shrnutí toho, co Havel znamenal a skrze něj shrnutí celé doby minulé a současné. Toho – k čemu jsme tady, kam jsme se dvacet let od revoluce posunuli. A k tomu je Václav Havel dobrá “záminka”.

Vraťme se k tomu, proč se vlastně na Václava Havla ptám právě vás. Kromě toho, že na FHS máte kurz „Václav Havel v kontextech české kultury a politiky 20. století“, jste také ředitelem Knihovny Václava Havla. Co to znamená, jaká je vaše práce?

Snažím se knihovnu uvést do provozu a do českého vědomí. Co to znamená: Americké prezidentské knihovny slouží především k dokumentaci a druhotně jako společenské, kulturní a informační centrum. Jádrem je tudíž shromažďování všech Havlových papírů. Všech rukopisů a vší dokumentace, jak písemné tak obrazové, aby byla k dispozici a v paměti. Druhá funkce, to je společenská a kulturní, znamená, že se pokoušíme vytvořit prostor, kde by mohlo docházet k širší reflexi doby. Havel sám, když před lety psal malinký textík, proč by měla vzniknout prezidentská knihovna, pravil, že ani tak nejde o něj samého, jako spíš o to, aby se reflektovala doba.

Zajímavé na Havlově knihovně je to, že na dosti místech její organizační struktury jsou lidé, které spojuje mimo jiné naše fakulta. Namátkou profesor Petrusek jako jeden ze tří zakladatelů, ve správní radě „náš“ absolvent Michal Horáček a… vy. Je to náhoda, nebo myslíte, že je FHS dobrá líheň pro podobné projekty?

Je a není to náhoda. Určitě to tak nikdo neplánoval, ale během času se to tak vyvinulo. FHS je prostředí, které tomu havlovskému je blízké, které do značné míry přemýšlí podobným způsobem. Viděno historicky, zakladatelé fakulty – Jan Sokol a Zdeněk Pinc – jsou také lidé, kteří vzešli z patočkovského prostředí. To znamená totéž myšlenkové prostředí, které bylo tak podstatné pro Havla v 70. a 80. letech. Na začátku byli tito dva a kolem nich další lidé s disidentskou, patočkovskou, minulostí, kteří fakultě vtiskli už na začátku jakousi tvář. A myslím, že to fakultu provází. Lidé, kteří sem přicházejí dnes, už možná tyto kořeny netuší, ale v podloží to působí. Jsme ovlivňováni dějinami toho, v čem žijeme a historie na nás působí, aniž bychom si ji uvědomovali. Stejně tak Filosofická fakulta má svoje dlouhé a složité dějiny z komunistického období a ony se prostě na její současnosti podepisují. Naše fakulta má výhodu, že vznikla “na zeleném drnu”.

Zmínil jste americké prezidentské knihovny – vedle USA jsme jediná země, která má takovou instituci. To je zajímavé, ne? Mě je zatěžko uvěřit, že by Havel nenašel na světě sobě rovného státníka, který by si také zasloužil svou vlastní knihovnu…

Ale on by třeba našel, určitě jsou pozoruhodní státníci, myslím že takový Nelson Mandela a podobní by knihovnu mít mohli. U nás ale zapůsobil ten americký vzor. Havlova rodina totiž odedávna tíhla k Americe, už přes masarykovské vazby a přes cestu Václava M. Havla po Státech ve dvacátých letech, a Havlovi a okolí jsou dodnes velmi “amerikofilní”. Ale zase tak úplně doslovně se model americké prezidentské knihovny přenést nedá, protože kontext společnosti je tady úplně jiný. My si musíme ten model přetvořit po našem.

Chcete tedy napodobit tradici prezidentských knihoven jako takovou, nebo jde jenom o tuto jednu Knihovnu Václava Havla? Ve Spojených státech mají knihovnu všichni prezidenti, i ti méně významní a méně populární, ptám se tedy, jestli se můžeme tešit na knihovnu Václava Klause?

(smích) Inu, protože oba dva pánové dělají už dlouhý čas vědomě nebo nevědomě vždycky opak toho, co dělá ten druhý, jsou dvě možnosti. Když Havel je tak „zelený“, Klaus musí být co nejvíc antizelený, a podobně. A je otázka, co bylo dřív ve věci Kaplického: Jestli se knihovna dřív Klausovi nelíbila nebo Havlovi líbila. Takže: S prezidentskou knihovnou Václava Klause to bude buď tak, že bude vyhlášeno něco velmi opovržlivého o tom, že my přece tady nebudeme kopírovat nějaké cizácké vzory – rozumí se prezidentské knihovny – a vymyslíme si něco vlastního, čili: Když jí Havel má, Klaus jí mít nebude. Anebo obráceně, to znamená, že když ji Havel má, Klaus ji bude mít větší! Bude obrovská, bude stát spoustu peněz, bude tam obrovská výstava, která bude bezpochyby profesionálně zcela precizně vytvořena a budou tam programy pro školy o škodlivosti ekologie – a bude to samozřejmě zcela směšné.

Tady by stálo za to zmínit, že Havlova knihovna je v Café Montmartre, což je taky zajímavá stylizace. Přeci jen Café Montmartre má za sebou dlouholetou historii pražské intelektuální elity… Víte mám takový zápisník, který se prezentuje tím, že už Hemingway a Picasso ho používali, zřejmě to má vyvolat v pisatelích dojem, že i oni dosáhnou takových kvalit. Nesnažíte se o něco podobného?

Na počátku to byla trochu náhoda. Na počátku jsme hledali malé místo v centru Prahy, kde by bylo možno dělat malé semináře a výstavy a nabídla se tahle věc. Já ale dost věřím na sepětí místa s jeho tradicí. Místa nejsou lhostejná. V tomto smyslu právě nejsme v Americe, kde všude je, nebo donedávna byl, onen zelený drn, na kterém bylo možno postavit tu antický chrám, tu gotickou katedrálu. My žijeme na místech, která jsou poznamenána minulostí. A pokud člověk někde je, tak by se měl vždycky zajímat o to, jakou má to místo minulost. A tato minulost je myslím docela zajímavá: Jedna z Havlových podob je podoba bohéma a antinacionalisty. Takže tradice umělců, kteří se v Montmartru scházeli a byli velmi veselí a tančili tam se slavnými tanečnicemi dvacátých let, podle mě velmi odpovídá jeho duchu. A že tam chodili jak Češi, tak Židi a Němci, je taky dobré znamení. Jedna z mnoha věcí, na kterých se Havel s Klausem neshodnou, je, že Klaus se snaží docela úspěšně resuscitovat tradici takového toho hodně primitivního nacionalismu. Češi jsou ti kdo mluví česky a o nic jiného se nestarají, protože „my jsme tady a my jsme dobrý, žejo mámo!”. To je přesně to, z čeho si Havel vždycky dělal legraci. A to je jeden z důvodů proč je mi blízký.

Mluvíte o sepětí s minulostí, nebojíte se „sepětí s přítomností“? Přeci jenom shromažďujete dílo Havla, ale on jaksi nepřestal dělat. A zrovna Havel není typ prezidenta, který by se po odchodu z funkce uklidil do ústraní.

Samozřejmě dílo je pořád otevřené, Havel občas něco napíše, a jistě je možné, že vzniknou další knihy. Ale přece jenom je duchovní fyziognomie jeho díla a osobnosti v podstatě vytvořena. On k tomu může ještě dodat nějakou další rovinu, další fazetu, ze které se to ještě celé nějak jinak nasvítí, ale nemyslím si, že by to mohl nějak radikálně změnit a přeznačit. Když se do Havlova díla zaberete, zjistíte, že má skutečně velkou kontinuitu. Přestože je žánrově tak různé a různé vnější okolnosti měnily se, pořád tam nějaké základní konstanty zůstávaly. Ale jistě, Václav Havel je tvůrce originální a může vytvořit ještě cokoliv.

Narážel jsem trochu na to aktuální „přehavlování“, o kterém jsme se bavili na začátku…

To zase pomine. To je jen taková velká vzedmutá vlna, která je velmi užitečná, protože lidé o Havlovi zase začnou číst a přemýšlet, ale příští rok budou jiná témata. A svým způsobem se na to těším, že ten zájem nebude tak velký. Budeme mít v Knihovně větší klid na práci, na vyzvedávání a reflexi toho, co je z Havlova díla aktuální a trvalé. Knihovna je z principu něco, co má mít trvalý smysl. Nemůže být závislá na nějaké aktuální politické kampani, která trvá několik měsíců. Má být připravena sloužit badatelům, kteří přijdou za dvacet let. Takže, můj pohled sice míří na dějiny, které žijeme právě teď – ale zároveň jde o tu trvalost, o věčnost. Patočkovsky řečeno je to péče o duši.

Když už jsme u toho, jak se chystáte „pečovat o duši“ teď? Co plánujete a co by nemělo uniknout studentům FHS?

Na začátku června budeme vydávat knížku, která se jmenuje Podněcování a trest s podtitulem „Téměř další hra Václava Havla“. To je přepis jeho posledního soudního procesu z února `89. Jeho bratr a jeho švagrová Dagmar podnikli tehdy takový husarský kousek, že si vzali k soudu do kapes malinké magnetofonky a nahráli celé to přelíčení, přepsali to a vydali v samizdatu pod názvem Václav Havel – Helena Hlavatá, Podněcování a trest. Helena Hlavatá byla ta soudkyně, která Havla soudila. Takže udělali takovou taškařici, jako že Havel a ta soudkyně spolu napsali další absurdní hru.

Na podzim – a to myslím bude dost zásadní věc – chystáme konferenci Kauza Kundera. Nepůjde o literární konferenci o tom, jaký je Kundera spisovatel. Chceme rok poté, co vyšel v Respektu článek, že Kundera udal v padesátých letech člověka, reflektovat, co se stalo. A to na různých rovinách: Jak v padesátých letech a v tehdejších mechanismech, tak o tom, co se stalo v roce 2008 a jak to veřejnost reflektovala, například když slavní světoví spisovatelé vydali dopis na podporu Kundery, aniž si podrobněji zjistili, o co se jedná. Také zjistit, jaký vliv má informace, že nějaký světový autor je udavač, na vnímání jeho díla. Máme ho najednou číst jinak, nebo na tom naopak nezáleží? Půjde tedy o mezioborovu konferenci. Ostatně, bude tam přednášet řada lidí z naší fakulty.

A možná nejpodstatnější akce – na závěr zmíněného fakultního semináře Václav Havel sám přijde, tedy 28. května by měla být debata s ním.

A obecně, snažím se o co největší propojení Knihovny a fakulty – aby z knihovny měla co největší užitek FHS a obráceně.

Máte neobvyklé jméno. Proč právě Lily?

Kde jste se narodila, když je Váš tatínek Ind?
Jsem docela normální pražský rodák, žádná exotika, nic takového.

V Praze jste také studovala?
Vystudovala jsem filozofickou fakultu, anglistiku a indologii, respektive bengálštinu.

Ale na školních stránkách máte uvedený titul magistra farmacie…
Cože? Farmacie? No, máte vlastně pravdu. Není to tak dávno, co jste v lékárně mohla slyšet: Paní magistro, pane magistře, dejte mi něco na kašel! Ale teď vážně. Před listopadem akademické tituly mnoho neznamenaly. Někteří z kolegů si psali před jméno prom. fil., ale to byla spíš rarita. Tenkrát bylo na doktorát nutné složit rigorózní zkoušku i z vědeckého komunizmu, což mi nebylo „dopřáno“. A když se ty staré tituly začaly převádět na současné, někdo mi do našeho systému zapsal ono PhMr. Mně přišlo docela logické, že je to magisterský titul filozofů, ale musím přiznat, že jsem to vůbec nezkoumala. Já nejsem zvyklá titul používat. I tak už mám dlouhé jméno!

Našla jsem si to přímo ve slovníku akademických zkratek na Internetu…
Fakt? No to je docela šok! A já si doteďka myslela, že když máme univerzální Dr., což může být PhDr., RNDr., PaeDr. a PharmDr. a tak dále, může univerzální Mgr. být analogicky i PhMr., RnDr., PaeMr. a Pharm- Mr. atd. Tak to Vám moc děkuji za upozornění. Bude docela zajímavé zjistit, jak se to v IS objevilo, a to už je pár let! Víte, já tituly vůbec nevnímám, ani ten svůj. Skutečná vzdělanost je daleko důležitější a ta se s akademickými tituly nemusí vždycky shodovat. Zní to možná kacířsky, já vím, a proto musím zdůraznit, že tím rozhodně nechci znevažovat něčí odbornost či akademické hodnosti. Spíš to pramení z mé dlouholeté praxe. Za tu dobu se leccos všelijak měnilo a přetvářelo, takže pro mě tituly ztratily výpovědní hodnotu. Znám totiž lidi, kteří nemají žádný titul, a přitom jsou nesmírně a hluboce vzdělaní. Je v tom jakási aristokratičnost a já si jich vážím. Znám také lidi, kteří jsou ověnčeni tituly z obou stran a jejichž odbornost je, řekněme, tak specificky úzká, že se do ostatních projevů nepromítá. Potom mívám dojem, že ten titul potřebují, aby se o té odbornosti vědělo.

Jak jste se dostala k překládání knížek?
Souvisí to se samizdatem. Bylo hodně knížek a všelijakých textů, které bylo potřeba přeložit.

Máte nějakou oblíbenou knížku, kterou jste překládala s radostí?
Překládám všechno s radostí, jinak bych to nemohla dělat.

A nějakou nejoblíbenější, na kterou ráda vzpomínáte?
V každém textu, který stál za překlad, se našlo něco zajímavého. Obohatily mě dokonce i texty z oborů, které jsou mi na hony vzdálené, třeba technické popisy různých přístrojů či postupů. Člověk si na nich uvědomí, jak dokonalý nástroj umí být jazyk, když se dobře používá, a to mě vždycky fascinuje.

I na Internetu vyjede několik desítek stránek.
Vidíte, vůbec mě nenapadlo podívat se na Internet, jestli tam něco je. Máte pravdu, přeložila jsem toho spousty, ale vždyť už to dělám řadu let! Už bych to ani nedala dohromady. Něco jsem překládala pod pseudonymy. Na knížky bych si vzpomněla, ale na kratší texty například články, předmluvy, filmové titulky – už ne. Chcete-li pár titulů, tak to byl třeba Castaneda, těch knih bylo tuším osm a k nim loni ještě přibyla bezmála tisícistránková konkordance, nebo Alice Baileyová, Krishnamurti, Huxley, Poe, Nachman, Halevi…

Překládáte v současnosti ještě?
Samozřejmě.

Opravdu? Vždyť jste na fakultě skoro pořád. A k tomu ještě překládáte?
Překládám po večerech a v noci.

A kdy spíte?
No, spím strašně málo. Já vím, že je to špatně, ale když já mám moc ráda ty tiché chvíle, kdy můžu přemýšlet nad textem a překládat si, zatímco svět kolem mě tiše oddychuje. Chodívám spát kolem druhé, třetí. A pak se samozřejmě musím hodně snažit, aby to na ranním kurzu nebylo moc znát.

Co Vás přiválo na fakultu humanitních studií?
Odjakživa mě fascinoval jazyk. Filologie. A vždycky jsem učila angličtinu, už na základce kamarádky. A pak jsem vedla nejrůznější kurzy, intenzivky pro dospělé, kteří byli tenkrát ve věku mých rodičů. Před Listopadem jsem učila i skupinky blízkých přátel. Vždycky to bylo moc fajn. Bavilo je to a mě taky. A v době Charty jsem se seznámila s proděkanem Pincem.

“ Občas potkávám naše dávné studenty a téměř všichni na překládání vzpomínají – a představte si, že v dobrém! A to tenkrát ještě překládali 200 stran, kdepak dnešních 75! Někdy poznali až dodatečně, co všechno se při tom naučili, a někteří u překládání už zůstali.“

Povoláním jste spíše překladatel, nebo učitel?
Myslím, že se to nedá oddělovat, že je to propojeno. Pro mě jsou překládání i výuka dva mocné zdroje, které napájejí mou zálibu ve filologii. Je to živý dialog, díky němuž se můžu pořád učit. Učím se od studentů i na překládání. Je to pokaždé jinak, je to nekonečné hledání.

To je skvělé, že děláte to, co vás baví…
Ano, to je. To je velké štěstí.

Celou tuto edici Carlose Castenedy, která vyšla v nakladatelství Volvox, přeložila Lily Císařovská.

Máte hodně zkušeností s překládáním knih. Co byste doporučila studentům? Jak postupovat při překladu?
To je, jako kdybyste se ptala, co mám poradit studentům, aby dobře hráli na hudební nástroj. Hrát se naučí tak, že hrají, překládat se naučí tak, že budou překládat. A když budou překládat, začnou leccos vidět úplně jinak. To, k čemu jsem došla, ty zkušenosti a s nimi i určité překladatelské řemeslo, se snažím předávat ve svých kurzech i na konzultacích. Ale ta zkušenost je celistvá, vnitřně provázaná, člověk z ní může v jednu chvíli předávat jen část. Někomu se ty malinké tečičky propojí v celek a možná pak celek této zkušenosti posune dál a někomu z toho úsilí zůstanou jen nespojité drobky. Ale i ty ho obohatí. Samozřejmě, jako všechno, co za něco stojí, i tahle dovednost roste pomalu a u každého je trochu jiná.

Většina studentů fakulty poprvé stojí před překládáním z cizího jazyka…
S tím se celkem počítá. Všechno má někde svůj začátek. Já vím, že překládání je strašná dřina, a to i pro zkušeného. To je hodin, co se musí vysedět nad textem! A my pak ty studentské překlady hodnotíme a kritizujeme, ale ve skutečnosti si vážíme každé poctivé práce. Ono se to velmi dobře pozná. Občas potkávám naše dávné studenty a téměř všichni na překládání vzpomínají – a představte si, že v dobrém! A to tenkrát ještě překládali 200 stran, kdepak dnešních 75! Někdy poznali až dodatečně, co všechno se při tom naučili, a někteří u překládání už zůstali.

Co podle Vás dává překlad studentům?

Pokud překládají skutečně poctivě, pokud nejsou ve stresu a neudusí apriori tento téměř intimní dialog s autorem určitou nechutí vůči této povinnosti, pak můžou získat velice užitečnou myšlenkovou ukázněnost, a to právě díky tomu, že skeletový překlad je tak rozsáhlý. Řekla bych, že tento atest je lék, který kompenzuje nemoc naší doby. Dnes a denně musíme přečíst kvantum textů, proto čteme rychle a nepořádně, jinak to ani nejde. A tak jak čteme, potom píšeme, mluvíme, myslíme. Je to začarovaný kruh. Stále rychlejší spirála…

Při překládání jsme najednou přinuceni číst pomalu a pečlivě, musíme se ptát na každou dvojtečku, zkoumat každé adjektivum, dívat se, jak je postavena věta a jestli by se nedala chápat i jinak. To, že překladatel musí zprostředkovat text, který napsal někdo jiný, omezuje jeho běžné a navyklé vyjadřovací prostředky, které nutně používá téměř automaticky, a bezmyšlenkovitě právě pro tu snadnost a v tomto úzkém zbylém prostoru je najednou nucen uvažovat, jak přesně vyjádřit myšlenku textem danou, a musí se pouštět víc do hloubky a vyjadřovat jinak, než je zvyklý. Musí přesně rozlišovat, musí přesně rozumět. A tu najednou začne jasně rozeznávat, kdy je text plytký a kdy mlží, kdy je přesný a nabitý významem.

Žádný text si nepřečtete tak pozorně jako ten, který překládáte. Proto někdy žertem radím studentům, když nevědí, jestli to, co napsali, má hlavu a patu, aby se to pokusili přeložit. To, že různé jazyky stejné sdělení říkají různými prostředky, že frázují určitý myšlenkový obraz jinak, nejen otevírá obrovský prostor, ale zároveň hodně odhalí. Toto střetávání jinakosti pojetí je obrovsky plodné, neboť ukazuje souvislosti, které by asi člověka jen tak nenapadly. A přichází to samo, protože se musíte dívat očima svého autora, tedy jinak.

Když Otokar Fischer někdy v třicátých létech minulého století dopřeložil Fausta, povzdechl si: „Jsem s prací hotov, která není moje, jsem hotov s prací, jež je víc než má; v ní tajemství je ztělesněno dvoje a sama k čemus třetímu se má…“ A to je naprosto přesné… To by bylo na dlouhé povídání a já se obávám, že už tak jsem toho napovídala až moc.

Připravujete nějaký návod pro studenty na skeletový překlad?
Ano, v hlavě mám rukověť praktického překládání, takovou překladatelskou kuchařku, a k tomu už i obrovské hromady shromážděného materiálu, jenom času je málo.

V hodinách nácviku anglického překladu dáváte takový návod, jak překládat. Jak k překladu přistoupit, jak ho nechat odležet. Můžete nám tento návod přiblížit?

Na nácviku předávám studentům především vlastní zkušenosti z praktického hlediska. I z translatologických teorií si bereme spíš jen to praktické, hlavně z časových důvodů. Proto váhám, co vám říci. Ten kurz trvá dvě hodiny po dva semestry. Je obsahově nabitý a musím vybírat, co bude pro studenty důležité a co méně. Některé jevy probíráme delší dobu, než se upevní správný návyk. Máte různé texty, stejná věc v nich vypadá pokaždé trochu jinak, a tak je třeba si vypěstovat určitou zběhlost, aby si to člověk uvědomil. A to se do několika vět shrnou nedá.

Opět přirovnání: je to jako matematika. Můžu vám říct vzorečky, ale k čemu jsou dobré a jak se podle nich počítá, to pozná jen ten, kdo už někdy něco počítal. A jistě dobře znáte, že vzoreček sám o sobě nestačí, když nevíte, co s ním a co která veličina znamená. Vždycky je nutné si ho vyzkoušet na nějakém příkladě. Já se snažím takové vzorečky vytvářet. To znamená, že na nácviku máme určité modelové věty, které slouží jako vodítko.

Stručný návod jak překládat neexistuje. To, že překladatel musí rozumět výchozímu textu, že musí ovládat cílový jazyk, že překlad není volná variace na překládaný text a že doslovný překlad je překlad špatný, a tak dále, a tak dále, to jsou samozřejmosti, které snad není ani třeba říkat. Že úspěšnost překladu také závisí na volbě předlohy a dobrém časovém rozvrhu, je další samozřejmost. Zkušenost ovšem ukazuje, že ne každý se samozřejmostmi řídí. Kdybych to tedy měla shrnout, jsou to spousty dobrých a nenápadných rad, které potřebují vhodnou situaci, aby se mohly uchytit. Není to zkrátka tak, že si člověk přečte návod a hned to umí.

Co si myslíte o přístupu Čechů k dnešní češtině?

Obávám se, že bude nutné nějaké další obrození. Já vidím jako největší hrozbu lhostejnost – duševní lenost, které stačí, že něco funguje. Funkční přístup je nebezpečný právě proto, že funguje. Návod, jak vložit baterie do foťáku, jistě nemusí být dokonalý. Ale lingvista ve mně se ptá: Kde je ta hranice? Proč je špatný, když by mohl být i dobrý? Jak to, že si ten foťák koupím, když ani nedokážou napsat slušný návod? Je to prkotina, já vím, stejně jako je asi prkotina, že v novinách jsou chyby, že v médiích nepořádně vyslovují, že přemluvené americké filmy mají v češtině nemožnou americkou intonaci, že počítačem přeložené stránky na Internetu jsou vyložená pitomost, nebuďme malicherní, vždyť to funguje!

Mívám pocit, jako kdyby každé takové lajdáctví něco nenávratně ušpinilo. Já si myslím, že člověk by měl být jako filtr, všechno vnímat, všechno přijímat, ale ven pouštět jen to, co je dobré. To platí o jazyce stejně jako o vztazích, o práci, asi o všem. Kolikrát jsem slyšela větu: já tomu rozumím, jenom nevím, jak to říct. Houbeles! Jestliže si něco přečtu a rozumím tomu, pak to nutně musím umět vyjádřit. A jestliže to neumím, tak jsem tomu prostě nerozuměl. Ponechme teď stranou jiné formy sdělování, teď se pohybujeme v rovině jazykové.

„Znám totiž lidi, kteří nemají žádný titul, a přitom jsou nesmírně a hluboce vzdělaní. Je v tom jakási aristokratičnost a já si jich vážím.“

A přesně tohle se nám často ukazuje u obhajob překladů. Najednou užasle zjistíme, že někdo sice skloňuje všelijaké konceptualizace či diskurzy ve všech pádech, a vůbec neví, co ta slova znamenají. Dobře psát a dobře mluvit kdysi bývalo samozřejmou vizitkou vzdělance. Vážit slova. Vědět, co říkám. Hledat, jak to říci co nejlépe. Dnes stačí umět mizerně anglicky. Většinou si ani neuvědomujeme, že známe-li svou mateřštinu bídně, budeme o to mizerněji umět i všechny další jazyky. A pak je tu věc respektu k tradici. Asi bych to shrnula slovy Stáni Bouškové: „Chápu, že dělají hrubky, ale vadí mi, že se za ně ani nestydí.“

Čím je pro vás jazyk český?

Já mám češtinu moc ráda a myslím si, že je nádherná. V Radách Čechům Eisner napsal: „Něco jiného je vyspělost národního jazyka a něco jiného je úroveň národní kultury jazykové. Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem. A to je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky a hrajete na nich jako šumaři…“ Smutná pravda před padesáti lety a ještě smutnější dnes, když uvážíte, kolik máme vysokých škol a majitelů maturitního vysvědčení.

Někteří bohemisté, skoro se to zdráhám říkat, s klidným svědomím prohlašují, že čeština stejně zanikne, neboť už dnes se pro vědecké účely nehodí. To je pro mě nehoráznost, vnímám to jako zradu. Jazyky jsou jako bytosti, živé bytosti zrozené z tradice a s každou ztrátou nějakého druhu, s každým zaniklým jazykem je celý svět nenapravitelně chudší. Tady nejde o bolestínské pokusy zastavovat či obracet přirozený vývoj, ale docela obyčejně o péči o hodnoty, které jsme zdědili, dnes se tomu módně říká identita. Já si nedovedu představit svébytnost v bezbarvé globální šedi angličtiny převedené na společného jmenovatele všech uživatelů. Orwellův newspeak, Orwellova novořeč je noční můra. Ještě pořád máme možnost češtinu udržovat, pěstovat i rozvíjet…

Jak vidíte českého studenta ve srovnání s americkým?
Řekla bych, že na Západě si mnohem víc váží možnosti vzdělávat se. Hodně lidí tam sice studuje, ale není to taková téměř samozřejmost jako u nás. Práce během semestru mi tam připadá systematičtější, odpovědnější a průběžná. Pořád si však myslím, možná naivně, že čeští studenti jsou všeobecně vzdělanější a vynalézavější. Ne všichni samozřejmě. Často si dokážou poradit s těžkostmi a dovedou pracovat samostatně. Jsou pružnější. Netroufám si třeba domýšlet, jak by asi dopadali američtí studenti, kdyby se jim měnila pravidla studia tak často jako u nás. Mám pocit, že současní čeští studenti jsou zdravě sebevědomí a občas i vědí, co chtějí, a jdou si za tím.

A na závěr, jaká by byla rada pro studenty fakulty humanitních studií?
Aby začali studovat okamžitě, hned na začátku prvního ročníku, od prvního září. Číst všechny věci, shánět si literaturu. A plánovat si celé studium en bloc, aby věděli, kdy budou dělat které zkoušky, aby měli načteno, aby nemuseli nic odkládat, aby tak dobře hospodařili s časem, aby všechno stihli – i pořádné prázdniny, protože ty také patří k vysokoškolskému studiu. Aby nežili ze dne na den. To je strašně důležité. A také aby do sebe nacpali skutečně všechno, co do sebe nacpat můžou. I do zásoby, protože taková příležitost, takový luxus, kdy mám několik roků prakticky jen na studium, se už v životě neopakuje. Aby si vše zpracovávali co nejdřív, a to, co se dozvídají na přednáškách, si hned vnášeli do života. Když se jim to podaří, tak je nic nerozhází, vůbec je nepřekvapí změny, ke kterým na škole dochází, protože prostě budou stát pevně na vlastních nohách. Člověka, který stojí pevně, nějaká změna jen tak neovlivní. A je to skvělý trénink i do budoucna.

Medailonek

Opravovat práci své přítelkyně a nezohlednit přitom i její jiné kvality...

Už od prvního semestru na FHS mi systém Úvodních kurzů a cyklů přišel trochu jako tajemná černá díra. Student do ní hází své referáty a čeká, co se z ní ozve zpět. Moje zvědavost ohledně fungování referátové mašinérie se stupňovala s každým odevzdaným referátem a získaným bodem. Využila jsem proto příležitosti a své pozice reportérky školního časopisu a na podrobnosti ohledně UKC se zeptala osoby nejpovolanější – garanta systému, ve kterém se točí stovky referátů, docenta Zdeňka Pince.

Pane docente, jak Vás napadlo vybudovat systém s opraváři?
No, to je velmi jednoduché. Před mnoha a mnoha lety, když jsem opravoval třistapadesátý referát na Eliadeho Mýtus o věčném návratu, začal jsem autora a ten text do té míry nenávidět, že přicházelo v úvahu buď vybrat text jiný – a těch textů, které by se hodily, je poměrně málo – anebo jsem si musel najít někoho, kdo to bude opravovat za mě.

Před mnoha a mnoha lety? Takže opraváři na FHS fungují už dlouho?
Opraváři fungují už alespoň 15 let. Možná i déle. První generací opravářů jsou Kružík, Kružíková, Jakoubek, co je teď v Plzni, Jarda Novotný, potom Ondřej Skripnik – to jsou všechno lidé, kteří se tady vypracovali. Lidi, kteří na sebe jako studenti upozornili, když napsali nějaký referát výborně. Já jsem si je poté pro opravářskou práci vytáhnul.

V jaké fázi studia oslovujete studenty s nabídkou „opravářiny“?
Obvykle se to dělá po druhém semestru, ale jsou i opraváři, kteří kariéru začínali později. Vyskytují se také opraváři, kteří dlouho o tuto práci nestáli, ale nakonec přišli na to, že by ji z nějakých důvodů také chtěli dělat. Základním kritériem pro to, aby se člověk mohl stát opravářem, je, že napíše příslušný referát takovým způsobem, že je to oslňující a objevné, že si i já myslím, že bych to sám tak nenapsal. Mladý mozek, ambice atd.

Proč jsou kolem opravářů takové tajnosti?
Původně to bylo tak, že opraváři nebyli anonymní, ale ukázalo se, že to nedělá dobrotu. Prostě to, že vám referát opravuje někdo, kdo je přibližně vašeho věku, nebo je o rok starší než vy, vzbuzuje agresi. Navíc, když má takový opravář opravovat práci své přítelkyně a nezohlednit přitom jiné kvality, tak je to pro něj dosti obtížný úkol. (smích)

Opraváři tedy nevidí, čí referát opravují?
Za normálních okolností nevidí. Ale někteří studenti považují za nutné se do referátu podepsat, v tom případě se tomu nedá zabránit. Anonymita tedy hlavně platí opačně – student neví, kdo je opravář.

Probíhá u opravářů nějaký trénink?
Ano, máme opravářský seminář, který se schází během semestru. Řešíme na něm i aktuální problémy, třeba když se u nějakého opraváře objeví chronické opravářské onemocnění. To se projeví v okamžiku, kdy opravář opravuje již dlouho a jím opravené referáty začnou vykazovat převahu výborných, nebo špatných hodnocení. V jednom případě bere opravář v úvahu, že studenti to mají těžké, a protože to mají těžké, tak se jim má dát o pár bodů více. V případě druhém má zato, že studenti – tedy jeho kolegové – jsou verbež a že se to všechno má brát mečem po hlavě a utnout. Tak to je taky špatně. Sami opraváři pak konstatují jistý fakt vyhoření. Po určité době toho velká většina lidí potřebuje nechat.

Opravování je bezpochyby pracné, co z toho opraváři mají?
Za opravování dostanou dva kredity. A myslím, že jsou to kredity dost zasloužené, když vezmeme v úvahu množství „odpracovaných“ hodin. Dostanou za to i nějaký ten bakšiš, kterým je stipendium odstupňované podle počtu opravených prací. Referátů je teď docela málo, takže opravářství není výnosným ekonomickým byznysem. Bývaly časy, kdy bylo referátů několikrát víc. Myslím, že to byla docela dobrá doba, zlatá éra.

Jak je to s rozdělováním referátů mezi opraváře?
Snažíme se, aby každý opravář opravoval co nejvíce nejrůznějších titulů. Jsou tituly, které mají četnost stovek odevzdaných referátů za semestr, většina má desítky, některé jenom jednotky. A jsou tituly, na kterých je 8, 10 opravářů. Proto se snažíme, aby na titul nikdy nebyl jen jeden opravář.

Kolik je asi v současnosti celkem opravářů?
Dvacet, čtyřicet… Ten počet velmi silně kolísá.

Jak opraváři stíhají své vlastní studijní povinnosti? Třeba zkouškové, kdy přichází zároveň i největší nával referátů?
Stíhají to dobře, protože jsou to většinou špičkoví studenti. Tu a tam se ocitne i nějaký „průšvihář“, tu a tam je i potřeba někoho uvolnit. Je to tak, že po dohodě i po nedohodě vyřazuji toho, kdo nestíhá nebo svou opravárenskou práci nedělá dobře. Když se ale podívám na to, kolik lidí z opravárenského prostředí vzešlo a teď tu působí jako učitelé, myslím, že to vyšlo.

Jak je to s opraváři tedy víme, ale kdo jsou supervizoři?
Supervizoři, kterých je šest, jsou jakoby mezistupněm mezi garantem a opraváři. Já jako supervizor nikdy nezasahuji, pokud to není nanejvýš nutné, protože jsem zároveň i instance o jednu výš – garant. Ale vidím všechno, co supervizoři dělají. To znamená i všechno, co napíšete na adresu supervizori@fhs.cuni.cz, což je adresa, na kterou můžete posílat reklamace svého hodnocení.

Supervizorský email už znám. Úspěšně jsem takto jedno hodnocení svého referátu reklamovala. Vraťme se ale zpět k samotným supervizorům: kdo tuto funkci kromě Vás zastává?
Supervizorské kompetence má ještě moje žena, která mi teď poslední dobou s administrativou hodně pomáhá. A pak skvělá trojice někdejších opravářů, to jsou: Eva Gregorová, Gusta Koutník a zejména Milan Hanyš, kteří jsou dnes již studenty magisterských programů. Někteří dokonce supervizují z ciziny, protože tuto práci lze dělat po internetu. Oni si prostě rozhodí kompetence a systém funguje, jak nefungoval nikdy. Poslední supervizor, Ondřej Fiedler, je relativně mladý opravář, který ovšem přišel s geniálním nápadem elektronických testů.

Co je na internetových testech tak převratného oproti testům papírovým?
U běžného testu se předpokládá, že člověk musí pracovat s tím, co má v hlavě, kdežto u testu internetového počítáme s tím, že si studenti vezmou knihu k ruce. Přece jen u takového Benyovszkého filosofického textu je důležité být co nejpřesnější. Jde hlavně o to, aby studenti jednotlivé knihy přečetli. A nebude-li se to kontrolovat, nikdo je číst nebude – to je bohužel smutná zkušenost.

Jak jste určovali časový limit testů? Přijde mi poměrně složité určit čas k zodpovězení filosofické otázky.
Je to tak, že jsem si vyzkoušel, jestli se dá test stihnout, když člověk text zná, když ho četl. Nelze text přečíst a pak ještě zodpovědět otázku – to nelze v žádném případě v limitu stihnout. Musíte mít text přečtený a jen si dohledat, jestli mu správně rozumíte, a pak zformulovat odpověď. To vše je pro práci s filosofickým textem velmi důležité a myslím, že zavedení internetových testů vedlo k velkému prospěchu věci.

Nemáte při elektronických testech obavy z opisování?
Naopak, my opisování vítáme, je-li kultivované.

Myslela jsem spíš, jestli se nebojíte spolupráce studentů?
Pokud spolupracují, tak to k dobrému nevede a výsledky z elektronických testů nejsou příliš dobré.

Internetové testy jsou letošní novinkou a zdá se, že si mezi studenty prvního ročníku získaly oblibu…
Studenti jsou ovšem sami proti sobě. Místo, aby si dali tu práci a napsali na začátku studia ty relativně lehké a snadné referáty, které jsou pro ně určené, si jdou opakovaně zhoršit známku špatným výsledkem při testech. To je spíš katastrofa. Snad se poučili z toho, že Benyovszkého četli možná zbytečně brzo, a na Sokolovi naopak vidí, že ho pochopili docela dobře. Třeba výsledky z Člověka a náboženství jsou velmi dobré, excelentní.

Co pokládáte za největší výhodu systému UKC?
Věřím systému UKC. Díky němu je zabezpečeno, že student texty přečte. Smyslem této činnosti není, že se student naučí psát referáty, to je vedlejší produkt. Důležité je, že si student knížku přečte. Protože, co si člověk přečte, to se do něj v určité míře zapíše, ač o tom dotyčný neví. Navíc se povedlo vybudovat systém, kde se stahování a opisování referátů setkalo s velkým neúspěchem.

Máte nakonec nějaké doporučení pro práci v UKC?
Když si student nechá poradit, usnadní si život. Poradit si ale zatím nenechalo nikdy více než 10 procent studentů. Rada, kterou opakuji každým rokem, je stále stejná: začněte v prvním semestru s prací hned. Ne tehdy, až se rozkoukáte, až na to přijdete. Tím, že odevzdám první referát, zjistím, co jsem udělal špatně a co můžu zdokonalit. Studenty, co napíšou hned první referát skvěle, je možno spočítat na prstech jedné ruky, ale studentů, kteří se to naučí, těch vydrží ve studiu pětadevadesát procent.