Foto převzato z: http://bandzone.cz/sabracadabra

F*ichni Hurááá na Slamník – jeden večer- 3 kapely- všechny z FHS

Přijměte pozvání  na společný koncert kapel z naší fakulty.

25. května 2010 vystoupí v hospodě Na Slamníku kapely Sabra Cadabra, Odečet Plynu a Something Real. Nechte se položit na Fakt Hustej Slamník, zavřete oči a bigbeatový dunění vás bude unášet tam, kam si jen budete přát.

Studenti CŽV mají vstup zdarma, ostatní 50,-

Začátek v 19. 00

Sabra Cadabra se představuje: Začali jsme hrát před čtyřmi lety. Tou dobou jsme dřeli převzaté pecky rockových velikánů a svých vzorů. I když už dneska hrajeme jenom svoje vlastní songy, stále vycházíme z časů big beatu, zvukem i melodiemi. Jsme špinaví, ale připadá nám to sexy. Hrajeme pod vlivem, ale připadáme si virtuozní ( i když kdoví, jak to tihle borci dělají). Děláme kravál, ale nepřipadáme si hluchý. Prostě rock´n´roll!

Odečet Plynu o sobě: Již přes osm let hrající těleso Odečet Plynu začínalo jako mnoho jiných v garáži a na punku. Punkové vody jsou již minulostí, ale na svou branickou garáž skupina nedá dopustit. Současný repertoár je energickou směsicí blues-rockových zpívánek o hořících antikvariátech, tvrdých játrech a každodenním cestování na Měsíc. Nechte se ukolébat novým videoklipem s jak jinak než branickými reáliemi!

Something Real říkají, že jsou kapela hrající vlastní písně se syrovým rockovým zvukem. Repertoár není zatížen nějakým stylovým omezením a písně jsou výsledkem aktuálních choutek členů kapely… V zásadě střídáme prvky očekávání a prvky zklamání (po vzoru nejmenovaného klasika), dodávájí. Kytara, basa, bicí, zpěv (+ harmonika).

http://bandzone.cz/sabracadabra

http://bandzone.cz/odecetplynu 

Autor pozvánky: Štěpán Kříž

Líbí se vám tulipány, platonicky miluje krasavce Fanfána Tulipána, ladí vám jazz a rádi se touláte po sklepeních pražských? Tak to jste srdečně zváni dnes od 20. 00 do  studentského klubu K4 v Celetné ulici číslo popisné 20 na koncert skupiny Fanfán Tulipán!

Eliška Svobodová, hlavní duše kapely zve: „Tentokrát pořádně oslavíme Mezinárodní den tance. Mimo hudbu se budou číst různé poetické kousky, tancovat čtverilka a možná zazní i dens rimejky našich bestcelerových skladeb.“

Proč jít zrovna kapelu Fanfán Tulipán? Třeba, že minulý týden v rámci festivalu Mladí ladí jazz vyhrála finále soutěže o Cenu Metropolitní Univerzity Praha. A co víc? Fanfán Tulipán začal klíčit na jaře 2009, poté, co jej na Ježkově konzervatoři zasadila studentka skladby Eliška Svobodová. K ní se připojili flétnista Dušan Navařík (Léčba neklidem, wrgha POWU Orchestra), klavírista Honza Mazura (Emperor Penguin), kontrabasista Vlado Micenko (Léčba neklidem, wrgha POWU Orchestra) a bubeník Adrian Ševeček (Maraca). V zahradě, kde roste náš Tulipán, můžete potkat Julese Vernea, Kamila Lhotáka, skřivana Ivana či zamlklé mariňáky. A když se dobře zaposloucháte, zaslechnete z dálky houkání Orient Expresu a možná zachytíte i pár vřelých telegrafických zpráv.

A ještě víc na Myspace.

Pozn. Tento článek má fungovat jako podprahová-podsklepní reklama – aneb nenápadná sonda o tom, co poslouchájí někteří lidé z redakce .

Už máš lístek?
ANO: Výsledek testu: V pátek večer budeš okrasou plesového sálu. Děsně se na tebe těšíme.
NE: Ach né. Nic se neboj, nenecháme tě v té šlamastice. Pokračuj s námi v testu.

Můžeš si koupit lístek v předprodeji?
ANO: Výsledek testu: Jupí. Tak to se potkáme v Jinonicích před aulou. Lístky se tam prodávají až do pátku (do 14:00) za 200 a 260 Kč. Ahój!
NE: Ach ouvej. Ale nic nevadí. Jedem dál!

Koupíš si lístek na místě rovnou před plesem za 300 Kč?
ANO: Výsledek testu: Tak to jsi kabrňák/frajerka. Hurá. Uvidíme se na báru, na disko nebo na parketě.
NE: Výsledek testu: Finanční krize fakt existuje! Stejně by ale bylo fajn se na plese potkat. Postup na poslední otázku testu a vyhraj 2 lístky v naší rychlo soutěži!

Kolik cigaret zanechal profesor Sokol v balíčku svých startek s podpisem, které dle tradice věnoval do soutěže s losem?

Svou odpověď nám pošli do čtvrtka 4. března do 18 hodin. První nejlepší tip vyhrává dva lístky na ples v celkové hodnotě 400 Kč. Výsledek soutěže zveřejníme ve čtvrtek večer na www.i-humr.cz. Svůj tip pošli spolu se svým jménem na fhsples@gmail.com

* Malý info bonus o soutěži s losem (slosovatelná je každá vstupenka) je více než 170 božích cen. Děkan věnovel vlastnoručně vyrobenou kudličku! A ta putovní cena z minulých ročníků … nech se překvapit!

Část Plesotýmu

[View with PicLens]

Již potřetí studenti FHS touží po vlastním plesu. Debatují o něm. Asi patnáct z nich vytváří Plesotým. Zahajují práci. Pronajímají sál, shání sponzory, vybírají kapely, sestavují program, volí moderátory. Zvou studenty a pedagogy. Píšou maily, jezdí za sponzory, nespí, telefonují, schází se na radách. Jejich práce vrcholí a chýlí se ke konci. Ples se blíží. Přečtěte si rozhovor s hlavní organizátorkou, Katkou Bujárkovou. A přijďte na ples.

 Káťo, přibliž nám prosím, na co všechno se na plese můžeme těšit. Těšte se na skvělou hudbu. Hrát a tím pádem i tančit se bude na dvou scénách-v hlavním sále a ve studentském klubu. V hlavním sále zazáří Double Slice, The Roads a večer dovrší Ondřej Kobza se svou tančírnou (známý jako DJ Koqta Šalabajzer). Ve studentském klubu se o zábavu postarají DJ Cimbura (student FHS Martin Leskovjan) a DJ Nameless. Čekají vás parádní ceny, soutěž s losem, předtančení od tanečních nadšenců z FHS, výborná žonglovací show Bratrů v tricku a přijdou i zajímaví hosté. Připravená máme ještě nějaká překvapení, ale o tom až na plese…

Byl vypsán konkurz na moderátorskou dvojici. Jak celý casting probíhal, a stalo se něco, co by stálo za to zmínit? Třeba nějaká vtipná perlička?

Konkurz proběhl v naprosto autentické atmosféře v jedné z hereckých tříd DAMU a vedla ho Janí Kollertová, studentka 4. ročníku katedry Alternativního a loutkového divadla právě na DAMU. Ač se to celé neslo v neformálním duchu (hráli jsme improvizační hry a pojídali u toho piškoty máčené v čokoládě), udělali jsme spoustu práce. Řekla bych, že to byl zážitek pro všechny zúčastněné, ať už tam byli v roli „porotců“ nebo „potenciálních moderátorů“.

K těm perličkám- nezapomenutelné bylo moderování á la muzikál a moderování nad katalogem erotických pomůcek. Fakt nádhera! Ivet Schagererová se Štěpánem Volfíkem (vítězné moderátorské duo), se s vámi na plese určitě rádi podělí o detaily.
 

A nejdůležitější nakonec, kdy a kde ta sláva proběhne?

Letos poprvé se ples uskuteční v sále Masarykovy koleje ČVUT v Praze Dejvicích a to už v pátek 5. března od 19 hodin. Přijďte, bude to sranda!

Michaela Plecitá a An Puobišová

Údolí včel (www.strasnickedivadlo.cz)

Ve spolupráci se Studentským spolkem jsme na naší fakultě založili Divadelní klub. Budeme se zabývat divadlem teoreticky i prakticky, takže zveme všechny studenty FHS se zájmem o divadlo, aby se k nám připojili. Co můžete členstvím v klubu získat? Spoustu zážitků v roli diváků a v budoucnu působnost klubu rozšíříme i na aktivní tvorbu. Jestli budete chtít zůstat v obecenstvu nebo vyjdete i na jeviště bude jen na vás.

Jaká bude vaše role?

Naše aktivity se budou odehrávat převážně ve Strašnickém divadle. Člen klubu získá kromě systému různých slev i bonusy – jako jsou vstupy na premiéry či uzavřené akce divadla nebo možnost zjistit, jak se vlastně divadlo dělá. Po každém představení, kterého se náš klub ve Strašnickém divadle zúčastní, proběhne v divadelním klubu diskuze s tvůrci – tedy herci, režiséry, výtvarníky či hudebníky. Ti nám poskytnou jak informace o vzniku inscenace, tak prostor pro dotazy, ale především diskuzi. Jak vidíte, je to velmi lákavá možnost pro všechny milovníky divadla a také zvědavce, kteří by rádi nahlédli do „divadelní kuchyně“. To, jaké další aktivity podnikneme nebo která další pražská divadla společně navštívíme, záleží jen na vás. Samozřejmě bude spousta prostoru pro nápady, postřehy a vaši kreativitu.

Jakou má Stračnické divadlo duši?

Nyní pár informací o Strašnickém divadle pro vás. Provozovatelem Strašnického divadla je občanské sdružení DIVADLO COMPANY.CZ. Jeho ředitelka, Eva Bergerová k přiblížení divadla a jeho specifik řekla: „Naším cílem je vybudovat ze Strašnického divadla nejvyhledávanější divadlo pro náročného diváka v Praze. Profilujeme se dvěma hesly: „Nová dramaturgie“ – což jsou nové, objevené hry (Kosmická snídaně Davida Drábka, Kebab Gianiny Carbunariu), dramatizace (Údolí včel Vladimíra Körnera nebo Golem Gustava Meyrinka) a autorské inscenace (Zastávka na znamení či Second Head). A „Nová interpretace“ – tedy na základě zvládnutí řemeslné dovednosti prohlubování spojení činohry s fyzickým divadlem a hudbou a přinášení nových pohledů – interpretací na klasické tituly jako je například Goetheho Faust, Moliérova Škola pro ženy, Sofoklův Oidipús Rex nebo Shakespearův Julius Caesar,“ prority Strašnické divadla vystihla následovně, „Prioritou našeho divadla, je společný zážitek tvůrce i diváka /katarze/. Jsme zaměřeni především na mladého a vzdělaného diváka. Spolupracujeme s okruhem velmi kvalitních herců a úžasných lidí. Za všechny jmenujme třeba Evu Režnarovou, Honzu Novotného, Honzu Skopečka, Marušku Doležalovou, Jirku Racka, Vojtěcha Štěpánka nebo Honzu Hofmana.“

V současné době má Strašnické divadlo velmi zajímavý repertoár, kde si každý najde to své. Více o programu a jednotlivých hrách můžete zjistit na stránkách: www.strasnickedivadlo.cz. Kromě představení, která najdete na programu, se můžete těšit i na premiéru hry Sleeping Around velmi známého současného anglického dramatika Marka Ravenhilla s dalšími kmenovými herci Strašnického divadla – Ljubou Krbovou a Janem Zadražilem. Ta proběhne 27. ledna 2010. /Pro členy Divadelního klubu bude možnost zúčastnit se i velmi neformálních předpremiér 16. prosince a 21. ledna./

Chcete být u toho? Klikněte dál

Pokud vás tato možnost zaujala a rádi byste se stali členy nového Divadelního klubu nebo máte zájem o další informace, kontaktujte Báru Holickou (barbelkraut@seznam.cz). Od 4.12. se také můžete připojit do nové skupiny Divadelní spolek FHS na Facebooku (pokud se stanete členy tímto způsobem, uveďte prosím v diskuzi „Noví členové“ váš email, na který chcete dostávat informace o aktivitách klubu).

poutníci, autor: Eva Kosinová

Začátek září… Ještě na chvíli utéct z toho světa spěchání, upravenosti, cílů… Ještě se trochu naplnit přírodou a nemyslet, než se hlava zaboří do knížek (a stejně krom těch nutných jako průvodce a ruský slovníček s sebou potáhnu zenová říkadla), než se zabořím nohama hluboko do reality všedních dnů… Musím pryč.

CO MŮŽE TÁHNOUT DUŠI A NOHY NA PODKARPATSKOU RUS

Za jeden z malých milých zázraků považuju to, že ve mně texty na Úvod do historie vyvolaly krom zděšení a počáteční nechuti číst, jistou potřebu nějak se historie dotknout jakoby fyzicky. Byl to jeden z důvodů, proč vznikl nápad vypravit se na Podkarpatskou Rus, hornatou část Ukrajiny, která byla v letech 1919-1939 jednou ze čtyř samosprávných zemí Československa. Většina obyvatel Zakarpatí jsou Rusíni – východoslovanské etnikum, které je často považováno za samostatný národ. Nikdy však neměli vlastní národní stát, nejblíže k tomu byli právě v dobách samosprávné země Podkarpatská Rus v rámci Československa. Od rozpadu SSSR zde sílí hnutí za autonomii a uznání rusínského národa. Národním jazykem byla vždy rusínština, jako úřední jazyk byla ale až druhá – po češtině. Hojně rozšířeným jazykem byl také jidiš – na tomto území totiž bylo nejvíce židů z celé bývalé ČSR. Prakticky všichni byli ale deportováni do koncentračních táborů.
Historická spojitost s Čechami a síla zapůsobení tohoto místa na našeho spisovatele Ivana Olbrachta přitáhla mou duši. Moje nohy se zas těšily na zvlněnou krajinu travnatých polonin (poznámka pro zvídavého čtenáře: jako polonina se označuje horský sub-alpský travnatý pás na hřbetu hřebenulesním porostem obvykle používaný pro pastu dobytka nebo sbírání borůvek).

bonsaj vytvarovaný rukou přírody, autor: Eva Kosinová

TEORIE NA MEDVĚDY, KOUZELNÝ DĚDEČEK A NEJLEPŠÍ VLOČKOVÁ KAŠE NA SVĚTĚ

Když zpětně přemýšlím nad Ukrajinským výletem, nemůžu se ubránit pocitu, jakoby to pro nás někdo shůry připravil. Vysmátá noc ve vlaku z Prahy do slovenských Michalovců, při které jsme zas probrali všechny existující teorie jak na medvěda (dělejte mrtvolu, zvedněte ruce nad hlavu, abyste vypadali, že jste vyšší, medvěda uhoďte pěstí do čumáku,běžte po vrstevnici, odhoďte batoh, vylezte na strom). V Michalovcích stál autobus a nějaký pán z něj volal: nejedete na Ukrajinu? V Užhorodu nám zas nějaký jiný řekl, odkud jede ten do Mukačeva. V Mukačevu na nádraží stál jediný vlak. A kam jel? Do Volovce. Paní u okýnka jsem nesmírně pobavila tím, když jsem jí podala desetkrát víc hřiven, protože mi ta pravá částka přišla neuvěřitelně malá. A byla. Ukrajinu můžeš, človíčku, procestovat za pakatel!
Z nádraží na JV, zahnout za dvouvěžatým kostelem. Nabrat vodu u milého pána (jen si to představte, když k vám někdo přijde s šestnácti flaškami! a on flašky hodil do bedny od piva a zuby nehty se bránil penězům). V potoce se čvachtají kachny mezi odpadky. Po cestě jde paní s šátkem a zuboženou krávou. A pod nějaký stromem sedí na dřevěné lavičce stařičký pán v tmavém kabátu a holinkách, s čapkou z pod které se dívají strnulé oči plné nějakého tajemství, které nemůžeme číst, jen tušíme. Ano byl to stařeček ze sorty kouzelných dědečků. Z těch, co potkáš na cestě a oni ti něco darují. Radu, pomoc, úsměv a nebo jen ten pohled z neznámého místa.
Cesta dál vede lesem. A kde se má odbočit, vede intuice nebo pes-průvodce, co se k nám jen tak přimotal. Anebo se tam zjeví borůvkář, co ukáže směr. Buky, kmeny přes cestu, ostružiny, a pak těsně před večerem – polonina Boržava. Přejít celý její hřeben, to je cíl naší cesty. Některé průvodce dělí koncovou část Boržavy na poloninu Kuk a Palenyj Gruň.
Stanujeme na malém plácku s velkým pískovcovým kamenem a ohništěm, kousek pod ním končí lesní cesta. Oheň rozděláváme, pokud to jde, každý večer. To se pak vaří v ešusech přímo na ohni (a kde jídlo chutná líp než na horách?) a povídá do noci, přičemž medvěd je stále se opakujícím tématem obzvlášť v blízkosti lesa. Všude jsou tu buky. Zvláštně tvarované jako bonsaje, nízké, s žloutnoucími listy. Místním nekalým zvykem, jehož památkou jsou černé opálené kmeny, je zapalovat oheň přímo u jejich kořenů, snad aby byl lépe chráněn před větrem.
Rána chutnají po blížícím se podzimu. Borůvčí ve stráni rudne a vytváří neuvěřitelné obrazce. Někdo si asociativně vzpomene na obraz Talisman od Serrusiera při tom pohledu. Borůvky už spějí k zániku, většinou jsou seschlé, i když se mezi nimi občas najde nějaká obrovská šťavnatá, do které ta rostlinka namáčkla všechny svoje zbylé živiny. Za to brusinky prožívají boom (nejlepší vločková kaše na světě je právě s nimi!) Zlatá tráva, vysoká, jemná, padá do bot a zapíchává se do ponožek, když stoupáme cestou necestou do sedla pod Plaj.

JAK SE ČLOVĚK PODEPSAL DO KRAJINY V PUSTÝCH HORÁCH (BEZE) JMEN

Na Plaji sídlí meteorologická stanice. Krom smečky nevrle vyhlížejících psů tu zastihneme samotného pana meteorologa. Má v Čechách příbuzné, tak si docela rozumíme. Střídá se tu nahoře ještě s jedním kamarádem, vždycky dva týdny tady a pak dole ve vesnici. V zimních měsících je to tu prý velmi kruté. Čtyřkolka už nahoru nevyjede, musí chodit značnou část pěšky. A ta zima!
Památkou na první světovou válku jsou rozpadající se bunkry a zákopy. Člověk se tu stihl ale do krajiny podepsat mnohem víc. Na vrcholu Stoje, nejvyšší hory Boržavy, jsou zbytky tří radiolokátorů ukrajinské armády. Místo kříže se tam tyčí podivný betonový obelisk s žebříkem (dá se po tom ale dobře lézt a provádět různé akrobatické kousky, jak jsme se s Tejí přesvědčily – viz foto). Při cestě na Stoj se musí sejít z hlavního hřebene a tak si vrcholu chtivý poutník necelé tři hodinky zajde.
Přímo na hřebenu Boržavy není nikde žádný pramen, pro vodu je tedy vždy třeba sestoupit. Kdo nepřežije bez každodenní koupele, Boržava ho asi nenadchne.
Pět dní putujeme zvlněnou krajinou travnatých hřebenů. Stoupáme, klesáme, potíme se, usycháme, vyčerpáváme se, čerpáme síly. Jména hor rychle zapomínám. Gemba, Magura Žide, Hrab, Kruhla…Jeden můj kamarád řekl, že tyhle hory by neměly mít žádné jméno, nejsou na to dost individuální. A v tom je jejich síla a krása. Jsou celkem, jsou poloninou Boržava. Matterhorn versus Boržava, to je jako Obama versus příslušník kmene Hopi.
Za celou dobu potkáme jen několik borůvkářů a to ještě jen na začátku hřebenu. Turisti s létem Boržavu opustili. O to je teď víc sama sebou. O to víc si ji můžeme vychutnávat. Podzim na ni použil neuvěřitelnou paletu, oči se sytí neuchopitelnou krásou, a vítr, ten fouká taky trochu jinak…
Při sestupu se setkáme s dalším kouzelným dědečkem se dvěma krávami a koněm. Sedí v rozpadlém dřevěném přístřešku, boty mu drží pohromadě svázané nějakými provázky. Odmítá pět druhů sýra, co mu vykouzlíme z našich posledních zásob, zato nám poradí cestu do Nižného Bystrého. Prý dva kilometry kolem potoka. Asi po dvou hodinách dojdeme k ceduli Nižné Bystré 5,5km (a po dalším značně dlouhém časovém úseku nám milí pánové z bryčky koně sdělují, že do N.B. už to je jen 3km – už se stmívá a na nás přichází pocit, že jsme se zasekli v nějaké časové a prostorové smyčce, která nás nikdy nepustí blíž k našemu cíli).

VETŘELCI

Trochu jako vetřelci procházíme světem, kde se ještě zdraví tuláci. Někdo se zeptá odkud přicházíte, někdo se zeptá kam jdete. Dětské oči nezakrytě loví naší odlišnost. Ano, jsme vetřelci v tomhle světě návratů do stejných rán, kdy se za dřevěnými stěnami vážou šátky na hlavy, krávy se vyhání na pastvy, po horských stezkách mlčky jdou zvíře a člověk. A přece možná mluví svou tichou tajnou řečí… Ne, nemůžeme rozumět. Jako vetřelci procházíme světem kostelů z plechu a modrých křížů. Světem, kde se ještě věří…
Svraštělá stařenka šustí uschlými listy kukuřice. Kukuřice, dýně, fazole, pytle s jablky, kupky sena… Bílý dým z ohňů. A ve skromných staveních se začínají rozvěšovat světla.
Potmě dorazíme k silnici, kde nás odchytí baculatá paní v růžovém svetříku. Za chvíli už nás nadšeně vede po prudkém srázu k sobě domů. Prý mají malinkoje sabáčka. Ale něbojtě sa! Když dorazíme, všechny členy rodiny (včetně roční Darinky, co se před námi počůrá na koberec) nacpe do jednoho pokoje, abychom měli co nejvíc pohodlí. Nemůže pochopit, proč někteří z nás chtějí spát na zemi. Za pár hřiven dostaneme večeři (všichni krutě bojujeme s hrníčkem bujonu z šťastlivé kurici, co si ještě nedávno vesele běhala po dvorečku) a následně i královskou snídani o třech chodech. Usínáme v úžasu z té otevřenosti, bezprostřednosti, štědrosti, co tu nalézáme, obklopeni kýčovitě vymalovanými stěnami, kde se tyčí antické chrámy, nebo padají vodopády. Všechno je to namalované třpytivými pastelovými barvami. Krom toho všude visí svaté obrázky, podle našeho měřítka nevkusně přezdobené. Kadibudka na dvoře je zevnitř vytapetovaná obaly od džusů. Na lince vedle nožů stojí blonďaté usmívající se panenky.
Ráno nás naše paní hostitelka odvede na autobus do Mežhorje, odkud se chceme vydat do proslulé Koločavy.

MÝTICKÁ KOLOČAVA A SOUČASNOST

tam, kde se ještě věří, autor: Eva Kosinová

Cestou poznáváme i odvrácenou tvář místního života. Odpadky se tu vyhazují na zem (popřípadě do řeky) z okýnek u auta, z kapes, z rukou. Pravda je, že popelnici jsme asi nepotkali.
Dnešní Koločava se od té Olbrachtovské podstatně liší. Domy se opravují a ohrazují epesními ploty (v mé paměti se zachytil růžovobílý, který vypadal jako z marcipánu), lidé se snaží oblékat moderně, moderně žít. A tak na silnici můžete potkat nastrojené teenagery pohupující se v rytmu řvoucích pop písniček.
Ivan Olbracht má v Koločavě krom svého pomníku i muzeum, které je v místní škole poblíž (kterou mimochodem založil). Tam nás ochotně doprovodí milý pán z četnické stanice, kde se buduje cosi jako penzion převážně pro Čechy. Nečekejte ale nic megalomanského – celé muzeum je jedna místnost přeplněná různými artefakty nějak spojenými s Olbrachtovo životem, tvorbou, nebo Podkarpatskou Rusí obecně. Návštěvníka jistě zaujmou velké černobílé fotografie, třeba Olbracht s mladičkou Annou, dcerou Nikoly Šuhaje.
A pod nějakým z těhle křížů leží Nikola Šuhaj Loupežník. Pod chomáči trávy, borůvčí a mýtů
oddělen od těch, kteří nezradili. Říkám si, když procházím strání pokrytou suchou travou, z které občas vyčuhuje trochu klátící se kovový nebo dřevěný jednoduchý kříž. Mému smyslu pro estetiku je každopádně mnohem bližší než velké kamenné kříže ověšené množstvím různorodě barevných umělých květin, které hrdě stojí na zdejším oficiálním hřbitově. Z několika náhrobků se na mě dívá vytesaná typicky ukrajinská tvář. Vyboulené oči daleko od sebe, klenuté husté obočí, rozpláclý nos a široká ústa. Loučím se v té tváři se všemi ukrajinskými tvářemi. Loučím se s Ukrajinou.

 http://euuka.rajce.idnes.cz/Ukrajina_polonina_Borzava%2C_Kolocava/

Nedávná minulost…
Příběh studentského klubu K4 začíná konkurzem Studentské unie Univerzity Karlovy, týkajícího se využití unikátních prostor gotických sklepů FF v Celetné. Výběrové řízení vyhrávají Vašek Janoščík a Jirka Flam se svým plánem založit ve sklepích kavárnu a zároveň kulturní zařízení, které by bylo primárně určeno studentům univerzity.

Současnost
Kavárna je v pražském prostředí něco jedinečného, je totiž určena především studentům a jejich vlastní kultuře. Původně se měla jmenovat „Knihovna“ nebo „Orfeus“, nakonec je však zvolen název „K4″, symbolizující:“Klub, Kontakt, Kávu a Kulturu“.

Kdo tam pracuje?
V klubu je obsluha i vedení v rukou Univerzity Karlovy. Zakladateli K4 jsou Jirka Flam a Vašek Jánošík. A ačkoli jsou tihle kluci dost zaneprázdnění (Jirka je studentem PF a filozofie na FF a HTF, Vašek studuje historii a filozofii a stejně jako Jirka práva), zvládají vedení klubu i další aktivity. Obsluhu zajišťují moc milé studentky univerzity. To, že se jedná pouze o dívky, vyvolává sice jisté podezření, Jirka s Vaškem ovšem tvrdí, že je to shoda náhod a další kluky do týmu by jen uvítali. Abyste se o klubu a jeho zakladatelích mohli dozvědět ještě více, přečtěte si rozhovor, který se odehrál týden po oficiálním otevření klubu.

S jakým záměrem jste do založení klubu šli?
J: Na začátku jsme chtěli založit jen maličkou klubovnu, pak se ale objevilo výběrové řízení na tenhle prostor a původní projekt jsme tedy jen přifoukli, idea však zůstala stejná. Prostor pro to, aby si zde studenti mohli dělat své vlastní věci, hrát divadlo, literární věci.
V: Byl to dlouhodobý proces. S Jirkou se známe od roku 2004 a velmi záhy po našem seznámení jsme začali spřádat plány ohledně kavárny nebo klubu. Chtěli jsme najít něco, co by odpovídalo našim potřebám, něco, kde uplatníme práva. Něco, co by se stalo studentským prostorem. To vše se po letech projevilo tady.

Co je pro vás v případě kavárny prioritou?
V: V první řadě nám jde o kulturu „studentskou“. Jednoduše se dá říci, že chceme, aby prostor žil vlastním životem budovaným zájmem studentů. Hlavní důraz klademe na dobrou kávu a kvalitní personál. Snažím se personál školit tak, aby tu dobrou kávu uměl připravit každý z nich a aby si našel ke kávě vztah. Se zaměstnanci se snažíme mluvit, věřit jim a udržovat s nimi přátelský vztah. Připomínám ale, že nám nejde o zisk, ale o poskytnutí prostoru studentské kultuře, samozřejmě za předpokladu, že projekt bude ekonomicky udržitelný. Podle nás právě to v Praze chybí.
Je těžké najít místo, kde se dají organizovat diskuse, konference či představení.

Hodně mluvíte o kultuře. Co konkrétního se tu bude dít?
J: Plánujeme výstavy, navazujeme kontakt s divadly (bude zde působit i DAMU), na počátku prosince se v K4 bude odehrávat filmový festival.
V: Konkrétně je to například vernisáž výstavy studentů Erasmus 14.11., Noise festival 16. 12. nebo pravidelné páteční audiovizuální večery.

Dočkají se někdy studenti v klubu i teplé kuchyně?

V: To závisí na univerzitě, která má sama s tímto prostorem své plány a my jí v současnosti jen můžeme vyjít vstříc a provozovat klub podle jejích představ. Otázka kolaudace objektu na teplou kuchyni je mimo naše kompetence a rozhodně je to otázka dlouhodobého horizontu. V rámci našeho provozu se snažíme rozšiřovat sortiment studené kuchyně tak, aby to vyhovovalo základním stravovacím potřebám studentů. To znamená, že už máme třeba tousty a nabídku budeme stále rozšiřovat.

Co se stane, když vám to nepůjde a nebude chodit dost lidí?
J: Pár měsíců bych to tady utáhl, ale nechci skončit jako žebrák. Vzal jsem své peníze a dal jsem je sem do klubu, jen samotné založení vyžadovalo spoustu financí. Věřím tomu, že pár lidí vždycky přijde. O penězích to pro nás až tak není, což jde ostatně vidět i na hodně „studentských cenách“. Ale kdybych se tady už třetí měsíc honil a nic bych z toho neměl, tak bych si asi jako každý řekl, že je to neúspěch. Největší prohrou by ale pro mě bylo to, kdyby se z toho stala klasická pivnice a nic by se tu nedělo. Pro mě je důležitá hlavně zdejší kultura.

Kdo sem vlastně chodí, zavítá sem taky někdo jiný než studenti?
J: Dospělí lidi sem skoro nechodí, kromě zaměstnanců rektorátu. Neděláme žádný vnější marketing, což ke studentskému klubu tak nějak patří. Tenhle klub není pro turisty z ulice, ale především pro studenty. Ti mají jistotu, že když sem přijdou, potkají zde své spolužáky a kolegy. Kdyby si sem našli cestu turisti, zavedeme dvojí ceny, jedny pro studenty na Isic, druhé pro ostatní hosty.

Kromě vedení klubu jste taky studenty několika škol a oborů na Karlově univerzitě, Jirka zároveň působí jako člen akademického senátu a místopředseda senátu HTF. Jak je možné, dělat tohle všechno najednou a s úspěchem? Na „běžného studenta“ působíte dost geniálním dojmem.

J: Já mám schopnost bilokace, kterou kromě mě disponují všichni senátoři za teologickou fakultu (a kromě nich a mě taky hodně svatých). Zas tak geniální ale nejsem, teď mi táhne na pětadvacítku a je to horší a horší.

Vašku, ty máš tuhle schopnost taky?
V: Ne, bilokace jsou schopni jen senátoři za teologické fakulty.

Máš teda nějaké vysvětlení pro svoji činorodost?
V: Já jsem byl takhle vnímán okolím odjakživa. Vždycky jsem se snažil být na sebe náročný, v čemž pokračuju dodnes, čímž mám na mysli i tuhle kavárnu.

Byli jste vždycky takoví ti chytří chlapci se samými jedničkami?
J: U mě to bylo dost proměnlivé. Ty samé jedničky se střídaly s horším obdobím, na druhém stupni ZŠ jsem šel celkem dost dolů, ale poté jsem to zase vytáhl.

V čem spočívá tvá „výjimečnost“?
J: Nemůžu popsat své mentální funkce, ale vím, že mám své uzavřené schopnosti, o kterých ale takhle nejde mluvit. Zní to teda strašně blbě, ale můj koníček je mysl. Možná se dá říct, že si ve volném čase „brousím mysl“ a uvažuju o vztahu konečna a nekonečna.

Poslední otázka: Nedostavuje se někdy nesnesitelná únava?
V: Snažím se jí netolerovat. Za tenhle týden jsem spal pár hodin, dneska jsem si dopřál 4 hodiny a to je můj současný průměr. Ale pochopitelně jsem normální člověk a to tempo udržet nelze. S klubem se to vyvíjí slibně, a tak počítám, že se opět budu více věnovat studiu a dalším záležitostem.

Nezbývá tedy, než klubu popřát šťastné zítřky, to dobrý kafe a plno „kulturychtivých“ hostů.