Bez jízdního řádu do tureckých hor

Turecko, Istanbul, vlakové nádraží, srpen. Vlahá noc. Osm lidí tu v hale postává s ohromnými batohy na zádech. Míříme do pohoří Kačkar asi tisíc kilometrů na východ. A náš vlak má tři dny zpoždění.

Řešení nabízí ochotný pan Turek u okýnka, který nás pro jazykovou i skleněnou bariéru raději zve dovnitř své úřadovny. Ochotně se nám převážně turecky snaží vysvětlit, ať radši jedeme autobusem, a nadšeně přitom na mapě ukazuje, že pochází z města, které je také naším směrem. Musí tedy vědět, jak se tam nejlíp dostaneme, že ano. Trochu podivně nám ovšem nechce říct, kde seženeme jízdní řád. Inu, co se dá dělat. Vydáváme na autobus naslepo.

Zdánlivou neochotu drážního zaměstnance chápeme až na samotném autobusovém nádraží. Turci nemají žádnou centrální autobusovou dopravu ani informační kancelář, která by vydávala jízdní řády. Na autobusáku má svou malinkou kancelářičku velké množství různých dopravních firem a jejich zaměstnanci chodí po chodníku a volají kupříkladu „Ankara, Ankara, Ankara!“. To znamená, že nabízí volná místa do Ankary. Na optání vám (turecky) rádi řeknou i kdy a za kolik se můžete svézt, případně vypíší lístek. Sehnat autobus naším směrem není problém, potřebujeme pro začátek hlavně „na východ“, a tak brzy dostáváme osm lístků, odjíždí se hned.

Házíme batohy do podpalubí a nasedáme do luxusního autobusu značky Mercedes. České žluté busy zezelenaly závistí, ale takhle prostě vypadá běžný turecký autobus. Hledáme v šeru volná místa. Je jich osm – přesně pro nás. Ale řidič najednou ztuhne a atmosféra zhoustne. Něco je špatně. Nechápeme, ale snažíme se pomoct nebo alespoň neškodit. Vše ovšem probíhá v turečtině. Po několika přesunech cestujících se situace uklidňuje, my usedáme a autobus se neslyšně rozjíždí ulicemi Istanbulu.

Zpětně se dozvídáme, že si v Turecku nesmí v dopravním prostředku vedle sebe sednout cizí muž a cizí žena, a že nás zachránil manželský pár, který se rozdělil – žena si sedla k volné ženě, muž k volnému muži – a nám tak zbyla dvojsedačka.

Po palubě autobusu procházejí dva stewardi, kterým říkáme „pan letuška“. Jsou elegantně oděni a střídavě nosí nápoje a sušenky všem cestujícím. Občas obcházejí i s citronovo-alkoholovou dezinfekční a osvěžující vodičkou, která se leje při cestování na ruce, aby voněly, nelepily a pro dobrý pocit vůbec.

K ránu si k nám „pan letuška starší“ přisedá. Umí sice jen pár slov anglicky, ale v komunikaci ho to nikterak neomezuje. Ptá se, odkud jsme a kam jedeme a odhaduje nás na Němce. Vysvětlujeme, že jsme Češi, czech, ček, ale asi naši vlast v zeměpise nebrali. Zkoušíme další varianty: Praha, Prag, Československo…?

„Čekoslovaki!“ září vítězně pan letuška a okamžitě navazuje s naprosto českým přízvukem slovy „Ostrava Baník“. Zíráme.

[View with PicLens]